S laskavým svolením mé klientky pro všechny mámy, co se v tom taky zrovna plácají. Takhle klientka má svého psychologa a nyní už i své esence. Ale lehké to není.
Mám tři děti. Dvě už pubertou prošly. Tak nějak jsme to zvládli. Neříkám, že to bylo vždycky jednoduché, ale dalo se to.
Pak je tu třetí dítě.
Mám pocit, že je v pubertě snad od tří let. A teď přišla ta „opravdová“ – a je to síla. Dítě, které má nadprůměrné IQ, sotva prolézá školou, protože ho nic nebaví. Na prvním místě jsou kamarádi a telefon. My rodiče jsme někde hodně vzadu. A já… já asi úplně nejvíc.
Jsem ta, která řeší věci. Nastavuje hranice. Vyžaduje. Nechává nést následky.
Takže jsem samozřejmě například:
nejhorší na světě,
blázen, co by potřeboval psychiatra,
někdo, kdo své dítě absolutně nechápe a ničí mu život.
A tohle neposlouchám jednou za čas. Tohle dostávám několikrát týdně.
Když očekávám, že si po sobě uklidí v koupelně.
Když nechci, aby bylo na telefonu 7 hodin denně.
Když chci, aby se věnovalo školo tak, že nepropadne.
Nejhorší na tom nejsou ani ta slova.
Nejhorší jsou ty pocity, co mám potom.
Pocity viny.
Že jsem něco (zase) pokazila.
Že jsem někde udělala chybu, která se teď vrací.
Že kdybych byla lepší máma, bylo by to jiné.
A pak je tu strach.
Protože párkrát si v minulosti ublížilo. Řešili jsme to s psychologem, prý to zkoušelo. Podle dítěte to dělá nebo zkoušela půlka třídy. A teď se to občas vrací jako nenápadná větička mezi řečí, někdy jako otevřená vyhrůžka. Jako zbraň.
„Vy se o mě zajímáte, jen když si něco udělám. Pak mi povolíte i tohle a tohle… Aha…“ Následuje vyčkávavý pohled.
A v tu chvíli se ve mně všechno sevře.
Protože najednou každá hranice, kterou nastavím, nese i otázku:
Co když tentokrát zajdu moc daleko? Když budu vyžadovat tohle, stane se něco…Mám teda rezignovat?
Snažím se to dělat správně, ale vlastně nevím, co je to správně. Cítím se často beznadějně, nemám vlastně žádné páky. Dohody nefungují nebo fungují den, nic nefunguje.
Chodím k psychologovi. Přemýšlím nad tím. Hledám cesty.
Nechci být ta máma, která všechno vzdá a nechá dítě, ať si dělá co chce. Ale nechci být ani ta, která své dítě zlomí.
Jenže často (možná v poslední době pořád) mám pocit, že ať udělám cokoliv, je to špatně.
Když povolím, je to špatně.
Když nepovolím, je to špatně.
A tak se mezitím snažím nezbláznit.
Taky hledám naději.
Že tohle jednou skončí.
Že z téhle fáze vyjde člověk, který mi jednou neřekne, že jsem mu zničila život. Že nebudu nesnášet mé dítě.
Že to celé přežijeme. Všichni.
A že jednou přestanu mít ten neustálý pocit, že jsem selhala jako máma.
Pořád se snažím. A v hloubi duše věřím. Vím, že nejsem sama, kdo tohle zažívá. Ale nikdo vás na to nepřipraví.
………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………..
Řešíte něco podobného? Bachovy esence nemohou „spravit“ vaše dítě nebo váš vztah, ale mohu vás podpořit v momentech, kdy je to náročné. Napište mi.