Na začátku každého certifikovaného kurzu se ptám: „Jak se nyní cítíte?“. Stejně tak se ptám při každém lektorování emoční inteligence ve třídách. Dětem jde pojmenování konkrétních pocitů jen o trochu hůře než dospělým, ale to přičítám menšímu slovníku.
„Co právě cítíte?“
Lidé se zamyslí… a pak řeknou často něco jako:
„Moc nevím.“
„Je mi docela dobře.“
„Jsem unavená.“
Zajímavé je, že to většinou neznamená, že by nic necítili. Spíš jen nemají pro svůj prožitek přesnější slova. Co si budeme povídat, vás to někdo učil? Mě ne.
Emoce nejsou jen čtyři
Když se podíváme na běžný jazyk, máme docela omezený emoční slovník. Často používáme pár základních výrazů:
- dobrý
- špatný
- smutný
- naštvaný
- a oblíbené „ve stresu“
Jenže lidské prožívání je mnohem jemnější.
Někdy to není „smutek“, ale třeba zklamání.
Někdy to není „vztek“, ale spíš frustrace.
A někdy se pod jedním slovem skrývá směs více pocitů.
Když máme pro emoci slovo
Psychologové v posledních letech věnují pozornost schopnosti, kterou nazývají emoční granularity – tedy schopnosti rozlišovat mezi podobnými emocemi.
S tímhle slovem jsem se setkala poprvé před pár měsíci, kdy jsem si měla připravit na jednom kurzu nějakou prezentaci libovolného tématu z emocí pro ostatní a natrefila jsem zrovna na tohle. Pořád se člověk učí.
Lidé, kteří dokážou své emoce přesněji pojmenovat, mají podle výzkumů tendenci:
- lépe zvládat stres
- reagovat méně impulzivně
- rychleji se z náročných situací zotavit.
Psycholožka Lisa Feldman Barrett popisuje, že když dokážeme emoci pojmenovat, náš mozek s ní může pracovat jiným způsobem. Jazyk totiž pomáhá prožitek uspořádat a dát mu význam.
Když si budete říkat něco jako cítím se blbě, jsem ve stresu! Vaše tělo to vyhodnotí jako velkou krizi, spustí mechanismy, které vás dostanou do módu bojuj nebo uteč. Vaším systémem se poženou dávky hormonů, protože je to zřejmě krize, takhle si to vaše tělo přeloží.
Ale pokud si dokážete pojmenovat, že se obáváte v pondělí prezentovat před kolegy nebo vás rozčílil partner, tělo nemusí zapínat tyhle mechanismy tak moc, dokáže vyhodnotit, že jste možná už tyhle situace zvládli.
Proč jsme se to často nenaučili
Mnoho lidí se rozlišovat emoce vlastně nikdy neučilo. I když mám pocit, že dneska je to u dětí lepší. Snaží se a učí se to. No a my s nimi.
Když dítě přišlo domů rozrušené, často slyšelo něco jako:
„To nic není.“
„Neřeš to.“
„Uklidni se.“
Tyto věty jsou většinou dobře míněné. Jenže zároveň dítěti (hm, ani dospělému že) moc nepomáhají pochopit, co se v něm děje.
Postupně si tak může vytvořit zvyk emoce spíš přecházet nebo zjednodušovat. A to není ideální.
Malý experiment
Zkuste si někdy během dne udělat krátké zastavení a položit si tři otázky:
- Co právě cítím?
- Co se stalo těsně předtím?
Nejde o žádnou složitou techniku. Spíš o zvědavost vůči vlastnímu prožívání. Protože to, co se stalo předtím, vám může pomoci ten pocit pojmenovat a zároveň si můžeme uvědomit, co nyní potřebujeme.
Jestli chcete začít své emoce pojmenovávat přesněji, můžete přijít na certifikovaný kurz Bachovy terapii, tam s tím pracujeme.
Tady najdete video s Lisou Barrett. A její knihu v češtině.