Cestování mám v krvi snad od narození. A když jsem se v roce 2003 seznámila se svým budoucím manželem, zjistila jsem, že právě ono bude naším společným zájmem. V roce 2004 jsme tak vyrazili na první větší cestu do Indonésie. Ukázalo se, že když cestujeme spolu, má to úplně jiné grády…

Tehdy v Indonésii jsme svoji cestovatelskou vášeň málem záhy ukončili společně s vlastními životy. Mladí a nabití touhou po dobrodružství jsme se rozhodli vydat se na ostrov Komodo, kde mají žít největší varani světa.

Z papírového průvodce Lonely Planet jsme vyčetli, že se tam dostaneme z ostrova Sumbawa, na který směřovaly naše letenky. Na Sumbawě jsme se rovnou z letiště nechali odvézt do přístavu Labuan Sapé, odkud mají jezdit na Komodo lodě.

Co jsme se však nedočetli, bylo, že další loď na Komodo pojede až za tři dni – a to už nám letí letadlo zase zpátky. Požádali jsme tedy domorodé rybáře žijící v chatrčích na kůlech, ať nás tam zavezou. Ti museli nejprve opravit loď, ke které jsme se brodili bahnem s pijavicemi, a když jsme poté vypluli na volné moře, „předjížděla“ nás jedna vlna za druhou. Nastal čas se rozloučit se životem, což se bez slziček neobešlo. Následně jsme se pokoušeli tři indonésky mluvící rybáře přemluvit, že už na Komodo nechceme a že chceme zpátky domů k mámě. Nebylo to snadné, nebylo to levné, ale nakonec to dobře dopadlo.

Indonesií naše společné cestování začalo, ale rozhodně neskončilo. Ještě v roce 2004 jsme stihli Jordánsko a Izrael. Hlavně Izrael byl hodně zážitkový, protože jsme se seznámili s Palestincem, který směl jezdit do běžně nepřístupných zón a umožnil nám stavit u hrobu čerstvě zesnulého Jásira Arafata v Ramallahu, koupit si tikající betlém v Betlémě nebo navštívit nejstarší město světa Jericho.

V roce 2005 jsme byli v Mexiku, kde nás jednak okradli, a také na nás mířili samopaly. To byla hodně nepříjemná zkušenost – podobně jako přežití hurikánu Emily, který nás tam zastihl. Vánoce jsme strávili cestováním po středověkém Jemenu, kde sice unášejí a zabíjejí turisty, ale nás nikdo naštěstí neunesl.

V roce 2006 jsme měli jet na svatební cestu na Kubu, ale dva týdny před svatbou jsem spadla z koně, rozdrtila si obratel a byla upoutaná na tři měsíce na lůžko. Nejenže bylo po svatbě, ale i po Kubě.

Vynahradili jsme si to až později velkou cestou po jihovýchodní Asii, kde jsme během měsíce projeli Barmu, navštívili kambodžský Angkor Wat a konečně si užili líbánky na thajském ostrově Kho Samui.

Snad vrcholem cestování byl rok 2007, kdy jsme v květnu projeli Írán a v červenci vyrazili na šest týdnů do subsaharské Afriky. Mezi největší zážitky z této africké cesty patří trekkování šimpanzů a horských goril ve Rwandě, safari v národních parcích Serengeti a Ngoro Ngoro, koupání na Zanzibaru a situace, kdy nás nechtěli pustit do Malawi, protože jsme neměli platná víza.

Super byly i Viktoriiny vodopády v Zambii, plavání ve vydlabaných kánoích mezi hrochy v deltě řeky Okawango v Botswaně nebo úspěšná snaha přežít v jihoafrickém Johannesburgu.

Ani rok 2008 nebyl na cestování chudým, a kromě velké cesty po hlavních národních parcích USA – jako je Yellowstone, Yosemitský, Grand Kaňon, Monument Valley a další – jsme zvládli navštívit ještě Nepál a projet část Indie. Obzvláště Indie byla plná „zážitků“, když kolem nás plavaly mrtvoly na řece Ganze ve Varanásí nebo když na nás postihl břichobol u Taj Mahalu. Pak přišel rok 2009 a já do jiného stavu. V říjnu se nám narodila dcera a divoké cestování se na několik let omezilo na kulturní země.

Nahoře na Gibraltarské skále je komplex budov s vyhlídkami v několika patrech, obchodem se suvenýry a restaurací.

U lanovky jsme rozložili kočárek a instalovali do něj Elí, která se hlasitě hlásila o své „ňami, ňami“. Po cestě na vyhlídku tedy Martinka vybalila Elince rohlíček, a ta se do něj s chutí zakousla.

Pak scénka jak z planety opic. Opičák vzdálený dobrých 20 metrů ucítil rohlíček a rozhodl se ho Elince sebrat. Oněch 20 metrů překonal tak za 3–5 vteřin. Během těchto 3–5 vteřin se odehrálo následující: Já jsem stačil jednou mrknout. Martinka uviděla opičáka, že se vydal na cestu. Došlo jí, že asi ucítil Elinky „ňami“. Vyhodnotila, že by případná férovka nemusela úplně dobře dopadnout. Vytrhla Elince rohlík z ruky. Elí stihla jednou mrknout. Martinka snědla celý suchý rohlík. Opičák zabrzdil před kočárkem a udiveně koukal, kam zmizel rohlík. Elinka udiveně koukala, kam zmizel rohlík.

Probral jsem se a skočil jsem před kočárek bránit opičáka. Opičákovi mezitím docvaklo, že má po ptákách, a odkráčel směrem k jednomu Angličanovi, kterému vzteky poškrábal nohy. Angličan křičel. Opice křičela. Elinka taky křičela („ňami, ňami“). Jen Martinka nemohla kvůli rohlíku v puse mluvit.

Key West 2012

Nejprve jedeme na 77. míli, kde je Robie’s. Jedná se o marinu, malý přístav, kde se dá půjčit kajak, jet na rybářský výlet, anebo jenom koupit nějaký suvenýrek.

Důvodem naší cesty je ale krmení tarponů – velkých dvoumetrových ryb, které se nejedí, protože mají hodně kostí. V marině je možné koupit si kýbl (nebo spíš poloprázdný kyblíček) rybiček za 3 USD.

Drsně vypadající pán nás instruuje, že je tam někde nějaká síť, kterou máme ty bestie krmit. Jó, kéž bychom mu rozuměli. Jdeme po molu, které je plné pelikánů a občas nějaká volavka. Pelikáni jsou odrzlí a vůbec se nás nebojí. Ve vodě pod molem je vidět dav vyhladovělých tarponů, kteří se na nás už těší.

Jenže naše snaha hodit jim rybičky dost připomíná sisyfovskou dřinu s hnědou kuličkou. Rybu hodíme, přiletí pelikán a rybu sebere tarponovi před nosem. Nejdříve házím já, protože děti se chvíli štítí sahat na mrtvé rybičky. Když děti vidí, že mrtvá rybka nekouše, tak se do toho také dají.

Jenže pelikáni se dětí vůbec nebojí a končí to tím, že jeden z nich se snaží vytrhnout rybičku Amálce přímo z ruky – Amálka pevně drží, pelikán se vzteká a kouše Amálku do ručičky. Chudinka má červenou jizvu a pláče. Teď se projeví správný mateřský instinkt. Martinka chytá prázdný kýbl a za velkého pokřiku mlátí pelikána přes hlavu. Ten nevěřícně padá do vody a moc nechybí, aby ho naštvaní tarponi nedorazili. Když dojdou ryby, jdeme pryč a nadáváme na pelikány. Pelikáni také nadávají, na nás, protože jejich náčelník má bolavou hlavu od kýble na rybičky.