Martina mi napsala poprvé loni. Když jsem si přečetla, že má dvě malé děti a metastáze v páteři, zatrnulo mi. Něco takového může potkat kohokoliv z nás. Její cestu jsem mohla sledovat až do dnes, kdy má dobré zdravotní výsledky, a já věřím, že dobré už vydrží. Martina cítila, že by mohla svým příběhem někomu pomoci, někoho povzbudit, a tak jej sepsala a já ho s jejím svolením publikuji.
Všechno to začalo v loňském roce na jaře, kdy mě začala bolet záda. Jenže koho dnes záda nebolí. Nepřikládala jsem tomu moc velký význam, jenže bolesti se rapidně zhoršovaly, proto jsem v říjnu navštívila neuroložku, která mi po vyhodnocení rtg řekla, že se jedná o degenerativní změny v pánevním pletenci a doporučila rehabilitace.
Jenže nic nepomáhalo. Jednoho listopadového dne, když jsme přišli s dětmi domů z procházky – v tu dobu bylo malému synovi 1,5 roku a dcerce 4,5 roku – a já chtěla malému svléknout punčocháčky, mi „prasklo“ v páteři. Nějakou dobu jsem se snažila bolest překonat, ale nakonec mi manžel musel zavolat záchranku, což hodně špatně nesla dcera, ze všeho je hrozně vyplašená, měla o mě takový strach, že plakala, zvracela…
No odvezli mě do Hořovické nemocnice, kde mi dali infuzi. Docela se mi ulevilo a poslali mě domů. Bolest se samozřejmě vrátila, hledala jsem všechny možnosti léčby bolesti zad, rhb, chiropraxe, masáže… jenže bolest se tak stupňovala, že pro mě byl každý krok utrpením a jakákoliv činnost a péče o děti neskutečně náročná. Při chůzi jsem si musela držet pánev, abych vůbec byla schopná jít… a tak to šlo až do února, kdy jsem jednoho nedělního rána s vypětím sil vstala, šla ohřát malému mlíčko, a jen jsem došla do kuchyně, v zádech se něco stalo. Přišla ukrutná bolest, úplně se mi zatmělo před očima a já se nemohla ani pohnout. Jakýkoliv sebemenší pohyb způsobil šílenou bolest v celých zádech, opravdu jsem měla co dělat, abych to ustála. Po marných pokusech, kdy mi muž záda nahříval, a dokonce se odvážil mi dát i injekci, musela nakonec opět přijet záchranka.
Ti mou situaci také moc nechápali, dojít do sanitky byl téměř nadlidský výkon, takže opět odvoz do Hořovic, kde mě tedy hospitalizovali. Na pokoji mi dali infuzi, která vůbec nezabrala, a já každou chvilku (i když jsem se opravdu snažila se ani nepohnout) dostávala neuvěřitelné křeče a bolesti podél celé páteře. Už jsem sestřičku prosila, ať s tím něco udělají, uspí mě, zkrátka cokoliv…
Měla jsem „štěstí“, že ten den měla noční službu primářka, která se jen rukou dotkla mých zad, a já málem nohou vyrazila čelo postele, jaká to byla bolest. V tu chvíli už mi věřili a dostala jsem injekce, další infuzi… další den večer už jsem s pomocí mé spolubydlící a chodítka byla schopna dojít aspoň na WC, tedy po spoustě pokusů, kdy se mi vstát nepodařilo…
V úterý mě odvezli na rtg. Stále byl jakýkoliv pohyb velký problém. Když jsem vstala, měla jsem pocit, že se zlomím, že mi v té páteři něco chybí, a bez opory nešlo nic. K večeru přišla paní doktorka, že na rtg je něco špatně, že obratel je prosvícený a že neví proč. Ptali se na ostatní členy rodiny, zda jsem nespadla… Ve čtvrtek mě sanitkou poslali na magnetickou rezonanci do Berouna, kde už mi po vyšetření pan doktor řekl, že tam mám nález, jako kdybych spadla ze stromu, že jeden obratel je zlomený a úplně zborcený. Ještě ten den následovala další vyšetření a v pátek ráno další – gynekologie, UZ prsou… Už jsem byla strašně nervózní, nikdo mi nic neřekl, navíc mi dali léky na uklidnění, což mě znepokojilo ještě víc…
Dopoledne přišla paní doktorka na vizitu se slovy, že si mě nechá nakonec. Když vyšetřila ostatní, poprosila je, ať opustí pokoj, v tu chvíli už mi bylo zle. Vidím to jako dnes – opřela se o dveře a vyřkla větu: „Máte metastáze v páteři a nevíme odkud jdou, ještě dnes Vás převezeme na Homolku, ať neochrnete.“ V tu chvíli vůbec nevíte co s tou informací…
Opět mi pomohla spolubydlící Věra, manželovi jsem nebyla schopná ani zavolat, tak jsem mu jen napsala, ať přijede, že je to vážné. Ještě jsem informovala nejlepší kamarádku Dominiku, která mi byla a je celou dobu také neskutečnou oporou. Manžel tam byl neuvěřitelně rychle, no asi si umíte představit, jak těžké bylo mu to říct… Ještě týž den mi udělali předoperační vyšetření a ve speciálním lůžku převezli do nemocnice Na Homolce, kde ještě večer udělali angiografii tepen k obratli, aby hned v sobotu mohli operovat. Pak následovala laminektomie – stabilizace páteře. Můj ošetřující neurochirurg mě uklidňoval, že nic není definitivní, ale že operace byla náročná, že to bylo rozsáhlé a že vše poslali na histologii. Následovalo pár dní na JIP, kde jsem hned třetí den byla schopna chodit a téměř bez bolesti, pak rhb už na normálním pokoji. Každý den jsem s hrůzou čekala výsledky, ještě mě čekalo vyšetření na nukleární medicíně a přesně po týdnu od té hrozné zprávy přišel zas pátek a s ním vizita se slovy, že PET (pozitronová emisní tomografie) a histologie vše potvrdily, že primární nádor je v prsu, ale nešel odhalit, protože je moc malý, a že odtud se rozšířil do jater a do páteře, kde je ložisek mnoho. Také že se jedná o hodně agresivní adenokarcinom a že mě předají onkologii do Hořovic. Vše mi pak přišel říct ještě můj neurochirurg, že je to opravdu špatné a že musím bojovat.
Tak jsme s mužem informaci zpracovávali… Ještě za mnou přišla paní doktorka, to už u mě byl manžel, vše nám vysvětlila, probrala s námi, celkový přístup všech na Homolce byl úžasný. Následoval opět převoz zpátky do Hořovic, tentokrát už po svých ?, tam sestřičky ani nevěřili, že jdu sama, a další pátek mě pustili domů…
Další týden jsem do nemocnice přijela už rovnou na onkologii, kde pan primář domluvil všechna další vyšetření. Další onkologickou léčbu domluvil v Motole, protože jsem potřebovala kromě chemoterapie i biologickou léčbu. Po všech dalších vyšetřeních tedy začala léčba. V tu dobu jsem se od kamarádky Domči dozvěděla i o paní Martině Taubrové a Bachových esencích. Zkusila jsem ji tedy napsat, po konzultaci jsme zvolili vhodnou kombinaci a za mě musím říct, že mi hrozně moc pomáhají. Vždy kombinujeme podle aktuálních pocitů a problémů, určitě mi moc pomohly se zklidnit, hlavně když mě čekají velké kontroly nebo když mám velké emoční výkyvy. Teď při hormonální léčbě jsou obzvlášť potřeba a pomohly i oběma dětem – dcerce se strachem, protože ještě neumí tak dobře zpracovávat emoce a tolik se o mě bála, po kapičkách se o tolik zlepšila, synovi zase v období, kdy se až příliš vztekal. Užívám i spoustu vitamínů, hlavně ty na podporu imunity.
Na chemo jsem chodila každý týden, takže vcelku náročné, samozřejmě mě trápila velká únava, neuropatie nohou, občas nevolnost… ale snášela jsem to docela dobře. Na pokoji jsme s ostatními probírali své problémy a navzájem se podporovali, což bylo taky moc fajn a povzbuzující. Navíc jsem tam získala jedno nové přátelství, s jednou z pacientek si stále často voláme a navzájem se podporujeme.
Na chemoterapie a bio léčbu jsem chodila celý rok, výsledky byly většinou dobré, ale nádorové markery po půl roce opět stoupaly. Po výsledcích PETu v dubnu, kdy sice bylo jedno malé ložisko v hrudníku, jsme to ukončili, abychom tělo úplně nevyčerpali a přešli na hormonální léčbu. No a nyní v září jsou dle PETu všechna ložiska neaktivní a nádorové markery klesly…
Díky nemoci jsem si toho spoustu uvědomila, že na spoustě věcí vlastně vůbec nezáleží, člověk přestává řešit „blbosti“. Stále se snažím přijít na to, co mi má nemoc sdělit, snažím se žít teď a tady, myslet i sama na sebe a svou duši, začalo mě bavit zdravé vaření, bylinky…
A hlavně vím, jak je důležité mít se o koho opřít, velké díky patří hlavně mému muži, dětem, rodině, kamarádce Dominice, která mi obrovsky pomáhá a sama nemá život snadný, a lidem co mi mou cestu ulehčují, včetně paní Martiny T., mé úžasné paní doktorky Pokorné a organizacím, které nám onkologickým pacientům moc pomáhají.
Martina
Pokud s něčím bojujete, prožíváte těžké chvíle nebo jen chcete dostat své emoce do rovnováhy, tak nezapomeňte, že Bachovy esence jsou tu pro vás jako možná podpora.
Můžete si je i vybírat sami, tak, jak to chtěl doktor Bach. Stačí vám dobrá znalost esencí a tu vám dá certifikovaný kurz nebo tento můj kurz.