Jsem vzteklá máma! Ale pracuju na tom!

Takovými slovy začíná e-mail nebo osobní konzultaci spousta žen. Někdy k tomu ještě dodají: „Nemyslete si, prosím, že nemám svoje děti ráda.“ nebo „Asi si budete myslet, že jsem hrozná matka.“

Nebudu si myslet vůbec nic. Respektive budu vás obdivovat pro vaši odvahu a sebereflexi tohle přiznat a něco začít dělat. Protože jako mámy se potýkáme často se dvěma extrémy. Jednak si můžeme přečíst v diskuzích, že řvát na děti se nemá (jasně, to bychom chtěly taky – nikdy neřvat) a kdo řve, ten si neváží toho, že nějaké dítě má. A všechny mámy by to mateřství měly zvládat levou zadní, protože to jsou jen děti. Druhý extrém je poloha – no tak řvu, ono jim to neuškodí, na mě taky řvali a jsem v pohodě. Na dítě se prostě občas/často/podle potřeby řvát musí a hotovo. A kdo neřve, ten je sluníčkář a vyroste mu fracek!

A vyberte si, že. Zajímavé je, že se obě reakce objevují u tohoto mého článku, který koluje po internetu. Občas se tam obě skupiny doslova „poperou“.

Jenže ten, koho se to týká a chce na tom pracovat, ví, že zatímco v některých obdobích zvládáme naše děti v klidu, tak pak může přijít doba a okolnosti, kdy to prostě nedokážeme. Chtěly bychom, uvědomujeme si, že soustavné řvaní jim opravdu může ublížit (mohla bych vám hodiny povídat o dospělých klientech, kteří se stále ještě vyrovnávají s dětstvím, které nebylo po všech stránkách úplně ideální), ale prostě to teď nedokážeme.

Boucháme, ječíme, startujeme a nechceme to dělat. A nejsme zvědavé na kecy, jako jsou ty zmíněné nahoře. Když něco takového slyšíme, tak bychom je nejradši poslaly středem!

Chceme být klidné mámy, které možná někdy zařvou, ale nebudou z toho mít výčitky a nebudou to dělat denně. Jedna klientka, které měla Bachovy esence na míru, mi napsala: „…můj 5letý syn mi řekl, že jsem se hrozně zlepšila… že prý na něj už neřvu a že jsem hodná maminka. To jsem se samozřejmě rozbrečela, jelikož mi došlo, že jsem musela asi být hrozná a asi i zlá… „

V těch světlých chvílích klidu nás trápí pocity viny za to, že to nezvládáme. Když se to děje někomu s hodně malými dětmi, tak často přemýšlí, jestli si je vůbec měl pořizovat, když to nezvládá.

A dnes mi napsala paní Veronika:

Slíbila jsem, že  napíšu, tak píšu, abych Vám poděkovala za pomoc při mé velice složité životní situaci. Je mi dobře… jsem v klidu… mladší už jí… na starší dceru už tolik zbytečně nevyjíždím, vlastně vůbec. Cítím se klidnější, na vše mám takový jako free pohled. Věci tolik nehrotím a k oběma holčičkám jsem hlavně trpělivá. Občas to přijde, pocit, že by něco… ale dřív, než něco udělám, tak se nad tím pozastavím a neudělám to.

Další desítky zkušeností najdete mezi více než 1100  zkušenostmi klientek tady.

Udělejte si samy jasno v tom, co je pro vás ještě akceptovatelné a co už ne. A když narazíte na to, že s tím chcete něco dělat, tak napište a dostanete pomoc přímo na míru. Bachovy esence jsou tu, aby nás podpořily.

Nebo hledejte jinou pomoc, jen nečekejte, že se to zlepší samo. Možná ano, ale jak dlouho to bude trvat? Mohou vás podpořit třeba ženy z Úsměvu mámy. 

Bachovy esence si můžete také vybrat samy. Pro sebe i děti. A zvládat tak každodenní emoce. Pro vás je můj online kurz Kompletní průvodce Bachovy esence.