Dnes jsem jela od našich a měla na výběr jet přes Mělník nebo přes Prahu. Za normálního počasí bych jela přes Mělník, ale v noci sněžilo. Vloni jsem udělala hroznou zkušenost s jízdou přes Mělník za sněžení na celoročních gumách a nehodlala jsem si to zopakovat. Tak jsem jela přes Prahu a za hodinu byla doma. Cestou jsem přemýšlela o začátcích mého řízení, o okamžicích, kdy bych ještě přes tu Prahu vůbec nebyla ochotná řídit. A tak jsem si řekla, že vám popíšu podrobně můj boj s řízením auta. Třeba to pro vás bude povzbuzení, abyste se do toho taky dali.
Řídíte auto nebo se bojíte?
Někdo z nás to má takřka vrozené. Prostě genetické předpoklady pro řízení auta. Člověk by řekl, že když máte tátu, který mnoho let byl profesionálním řidičem autobusu a dostal i ocenění za 1 000 000 kilometrů bez nehody, tak to bude právě vy. A ono houby.
Ty geny si sedly na bratra, který se i nějakou dobu profesionálním řízení živil.
Jak jsem k řízení čuchla a po první jízdě na motorce už nikdy nejela
Já se v 15 letech rozhodla, že si udělám řidičák na malou motorku. Nevím proč. Asi můj obvyklý zásek ve stylu a proč ne. Trénink jen na letišti v Boleslavi, ale řidičák jsem dostala. A pak jsem poprvé vyjela. S kamarádkou Míšou na tandemu do asi 6 km vzdálené vesnice, kde měla babičku. Na mém skútru.
S větrem o závod. Až do momentu, kdy jsme chtěly jet zpátky a motorka nenastartovala. V hospodě nám s tím chlapi něco udělali a motorka jela asi ještě dalších 5 km a zbytek jsem tlačila. Poslední metry jsou k našemu domu do prudkého kopečka. Já tlačila motorku, čuměla do země a motorka narazila do kolečka, které tam měl tatínek na trávu. Proražený přední plech. A to byl konec mé motorkářské kariéry. Už nikdy jsem nejela.
První pokus o řízení auta
Auto mě nikdy nezajímalo. Jen ve dvaceti jsem bratrovi nevím proč řekla, ať mi ukáže na polní cestě, jak řídit. Pak jsem si k tomu sedla já, auto se rozjelo a já začala ječet: TO JEDEEEE, ZASTAV TOOOOO.
A to byl konec mého řízení na 5 let.
Řidičák
Ve 25 letech jsme s klukem, se kterým jsem chodila, plánovali dovolenou v Itálii. A já si řekla, že ho překvapím a udělám si řidičák, abych na té dlouhé cestě taky mohla řídit. A tak jsem se do toho tajně pustila. Nebylo to lehké. Nepříjemný učitel, nedochvilný, což už mi v té době vadilo. Tak jsem mu to nechala sežrat a on to pak nechával sežrat mně. Ufff. Nechovala jsem se takticky, chtělo to švestičky. Ale co už, nakonec jsem řidičák dala na první pokus.
V Itálii jsem nařídila asi 100km. On by mi auto půjčoval, měl služební, ale já se do toho nehrnula. Konec řízení na dalších 5 let.
Rok cca 2006 – první kondiční jízdy
Nevím už proč, ale v tomhle roce jsem si našla v Praze učitele řízení a dala se do kondičních jízd. Učitel byl skvělej, hodnej. Jezdili jsme hodně Prahu 6 a Prahu 3. Na Strahově jsem poprvé pochopila, že když jen budu povolovat spojku, tak auto bude pomalu popojíždět. Bylo to jako pochopit Archimédův zákon. Pecka. Jízdy jsem ukončila natěšená. A nejezdila. Můj budoucí muž neměl služební auto a tak se moc nehrnul do toho, že by mi půjčoval vlastní. Kdy jsem občas našla odvahu a kousek řídila s ním v autě, projevily se jeho naprosto antiučitelské schopnosti. No zjednoduším to, přešla mě chuť jezdit. Na další 3 roky.
Rok 2009 – jsem těhotná, je čas se naučit řídit
V momentě, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná, mi bylo jasné, že teď už prostě budu muset řídit. Ovšem jasné bylo taky to, že budu potřebovat vlastní auto, jinak opět řídit nebudu.
Našla jsem si hodného učitele na Kladně a jezdila kondiční jízdy. Pomalu jsem začala mít pocit, že se to naučím, že jednoho dne sednu za volant sama.
Někdy v červnu jsme mi koupili ojetého Golfa a já vyjela. První jízda k našim – 90 km. A další jízda a další. Připadala jsem si jako nějaký méněcenný účastník silničního provozu. Plus jsem bojovala se strachem z dálnic, který jsem popsala více tady.
Vývoj z řidiče omylem v řidiče, co se cítí jako ryba ve vodě
Krizová esence byla můj nejlepší parťák v autě. Lahvička bachovek na míru byla často v kabelce. Nakonec jsem svůj strach z dálnici překonala právě pomocí Bachových esencí, jak jste si možná přečetli. A jezdila dál. Letos to bude 12 let, co jsem se stala řidičem. Někdy v polovině té doby jsem se konečně cítila jako někdo, kdo na tu silnici taky patří. Ne tvor nižší rasy, který je tam omylem. Víte co? Trvalo to dlouho.
Ač netrpělivost je můj poznávací znak, na silnici jsem pochopila, že musím být trpělivá. Musím prostě vydržet. Není možné, aby na tu silnici patřili všichni v těch autech, ale já se cítila jako vyvrhel. To se muselo časem změnit. Některé nepříjemné zážitky si vyžádaly další lahvičky bachovek na míru, ale já jsem věřila, že jednou se prostě budu cítit na silnici přirozeně. A to se nakonec stalo.
Co tomu pomohlo? Pro mne to byly tyto tři věci, které radím i vám.
Banální rada na závěr – mějte vlastní auto, musíte jezdit-vyjezdit se, mějte podporu pro těžké chvíle – Bachovy esence jsou jedna z možností. Nenechte se odradit. Nejezděte s nikým, kdo vás podráží. Zaplaťte si hodného a schopného člověka. Autoškolu se vyplatí dobře vybírat, ať už si děláte řidičák nebo chcete kondiční jízdy.
Pokud chcete podporu Bachových esencí, napište mi. Vybereme na míru to, co vás podpoří a pomůže s vašimi negativními pocity. Tady je příběh Lucie, která to zvládla.