Název tohohle článku jsem si půjčila z videa Mathiase Pilhede. Ten na mě vyskočil, když jsem si hledala materiály na téma učení jazyků. Navíc video se týká učení všeobecně a to je taky něco, co mě zajímá. Nastupuju na vysokou podruhé v životě, ve věku, kdy prostě kognitivní schopnosti mozku nedosahují svého vrcholu. Naopak už jdou nějakou dobu dolů.
Přesto jsem se dostala spolu s dalšími 42 lidmi na psychologii v konkurenci dalších 860 uchazečů. Svoje zkušenosti s přípravou jsem shrnula do tohohle článku a často se o ně dělím s lidmi, co mi píší dotazy. Jenže dostat se tam byl jen první krok, že jo. Teď vypukne studium a chce to mít nějakou strategii.
Tohle video mi přišlo zajímavé, tak jsem si nechala udělat od AI přehled několika hlavních myšlenek a rozšířím to o svoje zkušenosti. Tak pojďme na to.
Hlavní myšlenka je:
Schopnost něco se naučit není tolik otázka talentu jako schopnosti začít, opakovaně se k věci vracet, snášet období, kdy nám to nejde, a aktivně pracovat s tím, co neumíme.
1. Nečekej, až se ti bude chtít
Když přemýšlíme o něčem obtížném, co se máme naučit, zažíváme nepohodlí a máme tendenci utéct k činnosti, která nabízí rychlou odměnu – sociální sítě, hry, video apod..
Tohle jsem zažívala ve velkém. Začala jsem se učit v září a do hlavy mi to tehdy opravdu nešlo. Nastavila jsem si, že na přijímačky nebudu sledovat seriály, ani beletrii. Ale jsem utíkala třeba k neakutní práci, například k psaní článků nebo brouzdání po internetu.
Proto podle autora není řešením vyrobit si motivaci, ale prostě začít a chuť může přijít.
Já jsem se v tom patlala do Vánoc, pak jsme odjeli cestovat přes celé Vánoce a já jsem si 5. ledna řekla, že takhle to nejde.
2. Uč se to, co právě potřebuješ
Autor videa kritizuje snahu naučit se najednou celý obor. Například když se chci naučit 64 okruhů na přijímačky, nedělám to najednou. Nečtu najednou knihu Obecná psychologie.
Řekla jsem si, že začnu konkrétními okruhy a brala jsem jeden po druhém. V učebnici jsem si dohledávala to, co mi nebylo jasné nebo když jsem měla pocit, že v základním materiálu je toho málo. Striktně po tématech.
„Teď nerozumím dobře rozdílu mezi negativním posilováním a trestem → naučím se právě to.“
3. Zapamatování = návraty k tématu + spánek
Nestačí něco jednou přečíst. Mozek potřebuje opakované setkání s informací a čas na její zpracování. Autor proto zdůrazňuje:
opakování + odpočinek + spánek.
Já jsem si učení rozkládala do dvou až tří krátkých částí za den, kromě víkendu, kdy jsem jela třeba 2 hodiny v kuse. Před usnutím jsem si v hlavě přeříkávala otázky. To bylo období, kdy jsem usínala velmi rychle. Snažila jsem se také opakovat starší věci, když jsem se učila nové. Věděla jsem, že pokud se budu jen učit nové, staré půjde do kanálu.
4. Nikdo se to za tebe nenaučí
Tohle víme a přesto hledáme ty nejdokonalejší nástroje. Taky jsem na tom propálila dost času a peněz, abych zjistila, že:
- kartičky mi fakt nevyhovují – ani papírové ani elektronické
- méně materiálů je více
- audio není pro mě ideální
- čím víc knih máš, tím fakt nejsi produktivnější
- studovat si paměťový paláce mi nepomůže je prakticky používat
- elektronické myšlenkové mapy nejsou pro mě
Pomáhá mi text číst a snažit se to pochopit. Stará metoda a nemusí každému sedět. Pomáhá mi říkat si to nahlas nebo to někomu říkat nahlas. Velmi často se doporučuje to konkrétní téma zkusit někoho učit, i to mi pomáhalo, i když jsem tím zatěžovala rodinu😁.
A pomohlo mi najít si někoho, kdo tomu rozumí a tomu jsem říkala obsah otázek. Jednak mě to donutilo se učit pravidelně, nechtěla jsem být za blba a taky mi dával dotazy a ujišťoval mě, pokud mi něco nebylo jasné.
5. Převáděj abstraktní věci na něco konkrétního
Když je něco abstraktní, hledej:
analogie, obrazy, metafory a souvislosti.
Sem by patřily různé mnemotechnické pomůcky, různé strategie zapamatovávání si věcí. V psychologii jsou kvanta, kvanta jmen a spousta různých názvů teorii. Leckteré jméno jsem si zapamatovala přes nějakou mnemotechnickou pomůcku.
6. Testuj se. Nečti pořád dokola.
Po studiu materiál zavři a zkus: „Co si z toho dokážu vybavit?“
Vybavování informaci posiluje zapamatovávání. Tohle jsem dělala hodně. Zkoušela jsem si to říct nahlas, před spaním jsem opakovala, ve vlaku jsem v hlavě opakovala. V ideálním případě jsem měla po ruce papírovou mind mapu, kterou jsem si udělala, a pak jsem si hned zkontrolovala, jestli jsem řekla všechno nebo ne.
Pokud si to nevyzkoušíte nahlas říct nebo napsat, tak si můžete jen myslet, že to umíte.
7. Nenech se zmást pocitem už mi to jde“
Jakmile něco chvíli děláme, začneme se spoléhat na intuici ohledně toho, jak na tom jsme.
Jenže pocit: „Já už to přece umím.“ nemusí odpovídat realitě.
Proto potřebujeme úmyslně hledat svoje slabá místa a zkoušet se. S tím souvisí ten bod výše. Poslední týden jsem strávila v Olomouci sama zavřená v bytě a 4 dny jsem si procházela postupně otázky, říkala si je nahlas, pak si hned vzala materiály a podívala jsem se, co mi tam chybělo. Taky co tam doplnit, aby z toho bylo jasné, že to umím. Ne tedy jen základy, ale nadstavbu.
Poslední dva dny jsem si jen losovala postupně otázky – jeden den všechny, druhý den znova všechny, a říkala si je nahlas. To bylo takových 5+ hodin mluvení denně, což mělo poněkud dopad na moje hlasivky. Ale vyzkoušela jsem si, že to prostě umím. Šla jsem k ústní části s tím, že všechny otázky umím na 100%, to pro mě znamenalo dokázat mluvit plynule 6 minut (u přijímaček je na to 5 minut) a tak 2/3 možná víc jsem uměla na 150%, což pro mě znamenalo dokázat o nich mluvit 9+ minut. Nedělala jsem to tak, že bych o nich těch 9 minut vždy mluvila, to bych ztrácela čas, ale prošla jsem si v hlavě, co vše ještě k tomu vím a bylo toho fakt hodně.
8. Obtížnost není známka toho, že ti to nejde
Naopak. Když se začínáme něco učit: je normální, že jsme v tom špatní.
Na tohle téma bych mohla psát dlouho a mnohdy není jednoduché si tenhle pocit zpracovat. Já jsem vystudovala učitelství biologie a učila ji deset let. Jenže v září 2025 to bylo 16 let od momentu, kdy jsem na biologii člověka naposledy sáhla. Když jsem si dělala staré testy z přijímaček, tak jsem měla vždy nejhorší výsledky z biologie.
Strašně mě to rozhodilo, i když jsem věděla, že prostě nejsem ten typ s absolutní pamětí (zdravím moje kolegyně ze školy Jarku B., které ještě skoro v 80 učila a byla absolutně excelentní nebo Radku H., která je nyní ředitelkou na jednom gymplu a vždy pro mě byla paragonem dokonalosti v oboru). Prostě za 16 let se mi to vykouřilo z hlavy.
Biologii jsem si nechala na konec a pak jsem to tam během jednoho víkendu zpátky doházela, respektive hodně jsem to našla ve starých mozkových záznamech.
Stejně tak mi ze začátku přišlo hrozně těžké se ty věci učit tak do detailu. Všichni známe Freuda, ale kdo zná Adlera nebo Wundta nebo Kleinovou? Ale postupně se to začalo skládat, ukazovaly se překryvy, začalo se to spojovat. Je důležité důvěřovat procesu. A makat. Tohle mi řeklo několik lidí na začátku – postupně se ti to začne propojovat. A to se stalo. Nebylo to hned.
Připomnělo mi to moji zkušenost s italštinou. Někdy v 1999 jsem vyjela po 8 měsících učení se italštiny (4 měsíce skupinový kurz, 4 měsíce soukromě) na 3 měsíce do Itálie jako au-pair k seniorům u Říma. Každý večer jsem se nimi dívala na televizi, asi si umíte představit tu rychlost mluvy. První měsíc jsem tomu nerozuměla, pak se to začalo zlepšovat a na konci jsem rozuměla velmi dobře. Chtělo to čas a práci.
Myslím, že je dobré se v životě učit nové věci. Dovednosti, jazyky, rozšiřovat si svoje znalosti nebo kvalifikaci. A najít si svůj způsob, jak to dělat. Já jsem zvědavá na to, jak mi to půjde.
A propojení s esencemi? Brala jsem je několikrát během těch 9 měsíců, většinou na pocity, že už tu hlavu nerozhýbu – to ze začátku a pak na přetížení, po písemných na pocit, že jsem to možná pos…..
Bachovy esence nám můžou pomoci s nepříjemnými pocity, které někdy při učení zažíváme. Do hlavy vám to nedostanou.