Když jsem minulý týden napsala na FB příspěvek a e-mail na mou databázi, že jsem se dostala na obor Psychologie na vysoké škole (UPOL), přišlo mi obrovské množství gratulací. Z toho jsem měla fakt radost. A ještě větší jsem ji měla z reakcí, kde bylo napsané, že to ty ženy povzbudilo, že je to motivovalo nebo přímo k něčemu nakoplo. A došlo i dost dotazů na to, jak jsem to vlastně udělala, dotazy na ten proces a moji cestu. Tak jsem si řekla, že sepíši takový krátký článek na tohle téma (ehmm, opravuji si tu chyby a konstatuji, že fakt není krátký, tak to se omlouvám😁). Jen moje zkušenost, žádné univerzální rady. Někdo si tam může najít pár užitečných informací, pro někoho tam nebude vůbec nic. Nebudu většinou uvádět konkrétní zdroje materiálů nebo kurzy, protože co vám bude vyhovovat, je hrozně individuální, ale pokud to bude někoho takto konkrétně zajímat, tak mi napište a já vám to nasdílím. Takhle jsem to viděla já, někdo jiný bude mít zcela jinou zkušenost, berte to prosím tak.
14 let mluvím ve své práci praktika či jinak komunikuji s lidmi o jejich pocitech. Není to žádné rozebírání do hloubky nebo rady, cílem je, aby se jim podařilo pocity pojmenovat, já pak na ně navrhnu esence. Jasně všude říkám, že Bachovy esence NEJSOU nikdy náhradou léků ani psychoterapii, pokud někdo něco takového hlásá, tak je to diletant. Někdy před asi 5-7 lety jsem se začala poprvé zajímat o psychoterapeutické výcviky. Skoro každý rok jsem měla období, kdy jsem sledovala, jaké výcviky jsou, který mi mě zajímal, co to obnáší a podobně. Do toho jsem si stále dodělávala vzdělání, abych měla to nejvyšší v lektorství Bachovy terapie. Postupem času ta moje období hledání výcviku vypadala tak, že jsem si nějaký vybrala a pak jsem psala lidem, co v něm byli nebo ho měli čerstvě za sebou, abych získala informace. Ještě jednou díky všem, co se se mnou o své dojmy dělili a věnovali mi čas.
Postupně jsem došla k závěru, že pokud výcvik, tak by se mi nejspíše líbil a ke mně se hodil KBT. Ale ty jsou většinou jen pro zdravotníky. Když se vloni vyloupl jeden nový, tak opět v něm byli buď zdravotníci nebo lidé z větším backgroundem v tohle oblasti plus mladší než já a bylo mi upřímně naznačeno, že v tom běhu nemám šanci se kvalifikovat. Plus chtějí okamžitě od druhého ročníku praxi na pracovišti v oblasti péče o duševního zdraví. Pokud na takovém nepracuji, netuším, jak bych tohle naplnila jen s rokem výcviku.
Za otevřenost jsem byla samozřejmě ráda, ale trochu to bylo zklamání.
Byly prázdniny 2025 a ve mně začal hlodat plán. Najednou mi došlo, že chci exaktní vzdělání v psychologii, to vám totiž otevře dveře i do spousty dalšího zajímavého vzdělávání, kam se jak laik nemůžete dostat, ale jako student psychologie už ano. Mohla bych směřovat do školní psychologie nebo do poradenské pedagogické nebo gerontopsychologie. To mi dává teď smysl.
Byla jsem si tím plánem jistá hned?
No, vlastně docela ano, jenže já jsem potřebuju mít jasno víc než jen normálně, protože se znám, jsem rychle nadchávací se a rychle mě věci opouští. Tak jsem se rozhodla pro konzultaci s psychologem, který mi pomohl ujasnit si něco pracovního před cca 9 lety. Tentokrát mě ta konzultace moc neuspokojila. Víceméně závěr od něj byl, že kvalita zdejších škol není nic moc, že by doporučil jít studovat do zahraničí. Hm. Tak jsem věnovala trochu času tomu, jestli se dá studovat kombinovaně v okolních státech psychologie, abych zjistila, že ne a pokud ano, tak draze a ty školy nejsou zrovna zázrak.
Ok, tak zpátky k původnímu plánu. Že jediná možnost studovat psychologii jako kombinované (dálkové) studium je v Olomouci, to jsem věděla dávno. Jen to vždy leželo tak nějak na okraji mého zájmu, protože jsem si říkala, že studovat vysokou v mém věku – a to mi ještě zdaleka nebylo 50😅😅😅😅, je fakt bláznivý nápad. Někam dojíždět ještě bláznivější. Ale když jsem o tom v létě začala přemýšlet, tak mi došlo, že to tak mimo není a vlastně neexistuje jiná možnost (placené školy často pochybné pověsti nepočítám). Řekla jsem manželovi, že půjdu k přijímacím zkouškám a ten řekl proč ne.
V září jsem se začala rozhlížet ve skupinách na FB, které se nějak týkaly studia psychologie, dívala jsem se, jak se vlastně připravit. Přijímačky jsem dělala naposledy v roce 1994 😅😅Jedna z cest, která se nabízí ve více provedeních různých firem, jsou přípravné kurzy. A na jeden jsem se přihlásila. Krom toho jsem si koupila materiály přímo pro přípravu o několika studentů bývalých či současných.
Průšvih mého podzimu byl v tom, že se mi toho sešlo fakt hodně. Kromě mé práce praktika a lektora, kde jsem učila level 3, tři prezenční víkendové kurzy a dva online live, jsem dodělávala výcvik zážitkové pedagogiky v Brně, začala jsem několika měsíční výcvik ve facilitaci, začala jsem se učit japonsky, protože jsme na Vánoce jeli do Japonska a v neposlední řadě jsem se stala lektorem primární prevence. Prostě masakr. Zpětně hodnoceno už se nedivím, že jsem byla schopná se do Vánoc naučit jen okruh Dějin psychologie.
Některé věci byly dlouho plánované – výcvik zážitkovky, výcvik facilitace, japonštinu jsem si usmyslela dřív než psychologii, vlastní kurzy mám naplánované víc jak půl roku dopředu. Akorát ta primární prevence se tam ocitla náhodně až v říjnu. Ale i na to už bylo zaděláno, když jsem na jaře viděla inzerát v Brně na lektory primární prevence. Celé ty roky co nejsem učitel, mi děti chybí a pravidelně jsem se vyjadřovala, že jednoho dne se na maličký úvazek třeba vrátím učit. Takže když jsem v říjnu zahlédla nábor organizace, kterou jsem znala přes jednu bývalou studentku, řekla jsem si, že je to znamení a proč to nezkusit.
Jak vůbec vypadají přijímačky na Psychologii v Olomouci?
První je písemný test. Od loňska je to test 60 otázek, polovina je odborná, počítejte s hloubkou zhruba na úrovni prvního ročníku studia psychologie, druhá část jsou studijní předpoklady. Přes písemnou zkoušku se dostane cca 1/5 lidí k ústní. Tam mluvíte 5 minut o sobě, své motivaci, praxi a pak si vylosujete 2 otázky ze 64 a o každé mluvíte 5 minut. Otázky jsou rozděleny do osmi okruhů – biologie člověka, klinická psychologie, psychologie osobnosti, dějiny psychologie, vývojová psychologie, obecná psychologie, pracovní psychologie a sociální psychologie. Každý okruh se skládá z osmi otázek široce položených – třeba psychotické poruchy nebo dospívání nebo paměť. Mluvíte před komisí a vaše hodnocení z ústního pak tvoří 80% konečného výsledku a písemný test 20%.
Moje příprava, jak jsem už psala výše, do Vánoc dost drhla. Co jsem dělala – chodila jsem na online hodiny přípravného kurzu. Ten jsem měla ve středu. Tiskla jsem si materiály, rozdělila je podle otázek a okruhů. Zkoušela jsem si písemné testy z předchozích let. Na začátku to nebyl žádný zázrak. Respektive mi docela dobře šly ty studijní předpoklady. Holt krystalická inteligence během života roste😁. Ale oborové testy logicky dopadaly špatně, protože jsem uměla nějak jen dějiny. Někdy před Vánoci jsem se začala trochu učit okruh obecné psychologie. A taky jsem si koupila některé učebnice. Další přírůstek do přípravy bylo zakoupení přípravného kurzu přímo od univerzity.
Užila jsem si Vánoce cestováním a po nich nastalo rozhodnutí, že takhle to dál nejde. Potřebovala jsem nad sebou mít nějaký bič, abych se dokázala pořádně učit a nenechala se odradit tím, že můj mozek se nechce rozjet. Potřebovala jsem ho roztlačit. Každopádně od září jsem se nedívala na žádný Netflix, nečetla žádné běžné knihy – četla jsem (znovu) knihy do portfólia (to není povinné) nebo jsem si listovala odbornými knihami. Ale to nestačilo.
Co s tím?
Nakonec jsem oslovila psychologa, který byl v týmu té organizace, jejíž přípravný kurz jsem měla. Na webu měl napsáno, že i připravuje k přijímačkám. Já jsem nepotřebovala něco vysvětlovat, potřebovala jsem někoho, komu bych ty otázky říkala, on mi dokázal položit otázku a viděl, jestli neplácám nesmysly. A na tom jsme se dohodli. Já jsem řekla, že na naší první schůzce online budu umět okruh dějin. A sedla jsem na to.
Prostě jsem si řekla, že se budu učit denně v kuse 30-60 minut. Různě během dne, protože můj rozvrh je velmi různorodý. Někdy to bylo ráno, někdy večer, o víkendu to bylo víc jak 60 minut, někdy i tři hodiny. Ale některé dny jsem to prostě nestihla nebo se mi nechtělo.
Během naší hodiny jsme obvykle stačili projít tak 4-5 otázek – nastavila jsem budík a 5 minut mluvila, pak jsme doplnili, co chybělo. Další otázky jsme si nechali na příště a já se k tomu naučila další okruh. Hledala jsem způsoby, jak si pomoc k lepšímu zapamatování si. Pomalu jsem měla pocit, že můj mozek řadí dvojku a trojku. Zkoušela jsem i různé vitamíny pro mozek, ale jsem tak marná v pravidelném braní, že to byl brutální vyhazov peněz😬😬😬
Po vyzkoušení více slepých uliček jsem si udělala ke každé otázce na čtvrtku takovou hodně hustě psanou pseudomind mapu. A té jsem se snažila držet, když jsem se otázku učila, aby to mělo strukturu. Základem „mapy“ byl materiál od Claudu, kam jsem nalila různé materiály i učebnice a chtěla po něj zhuštění do dvou stran.
V březnu začal přípravný kurz univerzity – 4 online soboty. Hned na první jsem se v chatu Zoomu všimla kluka, který byl očividně extrémně nabušený informacemi. To mě nakoplo, abych se začala učit ještě víc. Zároveň jsme si vytvořili Whatsappovou skupinu, do které šlo cca 300 lidí z 500, kteří se zúčastňovali přípravného kurzu. O něco později zveřejnili, že na kombinované studium se tento rok přihlásilo přes 900 lidí, měli brát 45, na prezenční přes 800 lidí, měli brát něco mezi 50-60. Ve skupině jsme byli lidé z obou směrů, někteří se také hlásili na prezenční i kombinované studium.
Já jsem celou zimu a jaro pokračovala v učení a setkávání s psychologem 1-2 týdně. Na přednášky přípravného středečního kurzu jsem už nestíhala chodit nebo neměla chuť. Do toho jsem už od února samostatně lektorovala prevenci zhruba dvakrát týdně, takže práce bylo dost. A samozřejmě konzultace a moje kurzy. Nezmiňuji je, ale na pozadí je samozřejmě moje rodina včetně dvou puberťaček, s kterými to bylo taky dost výživné v tomhle období. Někdy v březnu/začátku dubna jsem už měla dobrý pocit ze svých znalostí, staré testy jsem dělala hodně vysoko bodově, bez problému bych přes ně došla do ústního kola.
V jednom materiálu, co jsem si koupila, byly všechny otázky ze starých testů seřazené podle témat v google formuláři nebo se daly tisknout. Běžně jich jedno téma mělo 150-200 a já po naučení toho tématu dělala třeba jen 5-15 chyb z tohohle čísla. To mě hodně motivovalo. Měla jsem před sebou ještě jednu překážku a to byly cesta mimo ČR naplánovaná rok dopředu a zrovna na začátku května. Po návratu zbývalo 6 dní do písemné zkoušky. Táhla jsem sebou materiály a první půlku cesty jsem se zvládala dobře učit, protože tam bylo dost přejezdů. Druhou půlku jsem se neučila vůbec kromě cesty letadlem zpět.
Těch posledních pár dní jsem už skoro nic nedělala, jednak jsem lektorovala a taky jsem měla pocit, že na písemné zkoušky jsem připravená fakt velmi dobře.
Písemné zkoušky v Olomouci
Dorazila jsem do Olomouce v pátek, přespala a druhý den se sešla s kolegyní, s kterou jsme se virtuálně seznámily v přípravné skupině a měly jsme stejný čas písemky. Ty byly v sobotu v 9, 12 a 15 a v neděli ještě od 9 hodin. My si spolu daly oběd a pak šly na výstaviště Flóra, kde se v obrovské hale test konal. Spousta organizátorů, systém – kontrola občanky, podpis, že tam jste, posun do haly, sednout si k dalšímu neosazenému stolu. Vpředu megaobrazovka, chodili tam profesoři, kteří přednášeli na kurzu a asi studenti z vyšších ročníků. Úvodní pokyny o procesu, vše schovat, pošlou se testy, ale neotvírají se, na obrazovce běží velká časomíra a GO.
Začínám odpředu oborovým testem. To jde. Víc jak pár sekund se zastavuji jen u dvou otázek, jednu logickým vyloučením ostatních možností tipuji, protože to jméno neznám. Tuhle část mám za pár minut, nebude to daleko od 10-12 minut. To je super.
Správné odpovědi se zaznamenávají do archu, ale zatím to nedělám. Jdu na studijní předpoklady. Verbální část je v pohodě. Dřít to začíná v další části, kde je logika a kritické myšlení, což jsou většinou nějaké hypotézy. X stran s dlouhým textem a kde není text, tam jsou zpropadené obrazce. Čas hrozně letí. Co mi není jasné po prvním přečtení,eeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeewwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwwww přeskakuji.
Po půl hodině se rozhoduji zapsat si vše, co je mi jasné, včetně oborového testu do záznamového archu. Z té logiky nemám dobrý pocit. Ty staré loňské testy jsem dělala za 25 minut bez kontroly, tohle mi přijde násobně těžší, čas strašně letí a mně zbývá třeba ještě 6-7 úloh, u kterých jsem fakt na rozpacích. Plus 2-4 si myslím, že mám dobře, ale ruku bych do ohně za to nedala. Zbývalo 15 minut, tak jsem se ponořila do pekelných obrazců. Snažila jsem se u všech úloh snížit počet možností, které připadaly v úvahu, vyškrtat to nesmyslné. Někde to šlo, někde ne. Snažím se najít náhled, něco, co mě prostě chytne za oko, speciálně u těch obrazců. Nakonec v posledních třech minutách označuji odpovědi k pěti posledním otázkám, ale jistá si jimi nejsem ani náhodou.
Pokládáme pera, posíláme testy dopředu, odcházíme.
Tohle pro byla studená sprcha. Moje kolegyně na tom není o moc líp. Co to proboha bylo ta logika? Já si předtím testem byla jistá na 98%, že bez problémů projdu do ústního. Srazilo mě pěkně na zem a teď si nejsem ani jistá, jestli vůbec projdu. Vím, že to závisí na jediné věci. Jak dopadli všichni ostatní. Logika říká, že pokud pro mě bylo něco těžkého a docela jsem se připravovala i na ty studijní předpoklady, tak by to mělo být těžké i pro velkou část ostatních. Zároveň ten oborový test mám fakt hodně dobře, zpětně hodnoceno jsem pravděpodobně měla správně 30 z 30, ale co když ostatní taky.
Ve vlaku se snažíme setřást tenhle zážitek, ale moc to nejde. Hodně lidí ve skupině má taky pocit, že to bylo těžké, jsou ale i výjimky. Čekáme na výsledky. Nakonec se objevují ve středu a já mám 97 bodů ze 100. Coooo? Já jsem některé otázky v logice buď nějak prohlédla nebo natipovala dobře. Ať je to jak chce, ústní je poslední týden v květnu.
Už dopředu jsem věděla, že jestli postoupím, tak se odděluji od rodiny a jedu pryč se celý týden před ústním učit. A přesně to udělám hned druhý den po zjištění výsledků. Balím kufr, narvu ho učením, jen minimum ostatních věcí, když tak si pro ně zajedu, a mizím.
Dny do ústního vypadají všechny dost stejně. Ráno vstávám brzy, jdu se projít, pak sednu nad učení a střídám fáze učím se, pracuji, odpočívám, uvařím si oběd, to samé jedu odpoledne, uvařím si večeři, jdu chvíli ven, ještě se učím, pak koukám na Frankie a Grace, jdu spát. Každý den stejné, až na jednu dvě výjimky, kdy musím jet něco pracovního zařídit.
Procházím si postupně všechny okruhy, říkám si v duchu otázky, kontroluji si, co jsem neřekla a doplňuji si nějaké „špeky“, které mají potenciál jasně ukázat, že já to prostě umím😁. Dostala jsem totiž někdy v dubnu také tašku materiálů k předmětům z prváku, od bývalé kolegyně, která dodělává v Olomouci magistra. Ty kombinuji s učebnicemi a tlačím do sebe fakt podrobnosti a trénuji jasné vysvětlování.
Poslední dva dny před ústním trávím tím, že si házím dvěma osmistěnými kostkami, tak jak to bude před komisí, a postupně si tak losuji jednotlivé otázky. Vždy si nastavím budík na 6 minut a mluvím nahlas o otázce. Pokud mám pocit, že mi něco chybí, mrknu se pak co, otázku si následně škrtnu. U některých otázek bych mohla mluvit 10-15 minut, každopádně nedělám to, zastavuji se. Celkově tak za den mluvím přibližně 7 hodin, něco v sedě, něco ve stoje, něco venku za chůze. Na konci dne už docela chraptím.
Poslední den jedu to samé, u některých otázek se zastavuji po 1-2 minutách, protože cítím, že ty prostě umím na 150%, nemá cenu se tím zdržovat. Soustředím se na ty, kde mi přijde náročnější téma nebo potřebuji doladit jména. Jména, desítky a desítky jmen. Zpočátku učení se tomu moje hlava aktivně bránila, tyhle poslední dva dny mám pocit, že to do ní klouže úplně nádherně. Hobson, Evens, McCarley, Adams, Smith…..pojďte do mé hlavy i s názvy teorií a zůstaňte tam alespoň do zítřejšího poledne.
Nacházím se v bodě, kdy mi je jedno, co si vytáhnu za otázku, umím vše na 100-150% měřeno obsahem a časem, který jsem schopná o tom mluvit. Mám trochu obavu, abych pokud se mě na něco zeptají, pochopila, co vlastně chtějí. S mým psychologem se mi to ne vždy dařilo. Ale říkám si, že se holt když tak doptám, co zbývá. Krom toho podle psychologa pokud budu vše vědět, mohou se mě ptát a ptát, dokud nenarazí na něco, co neumím. A takové věci fakt jsou, to je jasné.
Moje největší obava je, že ty věci v tom stresu zapomenu. Naposledy jsem seděla před takovou komisí před cca 25 lety. Jsem nervózní, i když vím, že to umím. Jestli to zapomenu, tak jsem v pytli.
Ráno se scházím s kolegyní, osud tomu chtěl, že máme stejný den, stejnou komisi a stejný časový blok. Já jdu první v tom bloku, ona čtvrtá. Na fakultu přicházíme půl hodiny předem, u naší komise už nikdo není, to znamená, že ráno někdo nedorazil. Místo v deset jdu na řadu v 9,50, v puse ještě cítím krizovku.
Mluvím o sobě a svých zkušenostech a pak si házím kostkami. Podruhé mi spadne to samé, co poprvé, ta pravděpodobnost je 1:4000, ale stane se. Házím znovu. Je mi jedno čím začnu, tak začínám tou první a mluvím. Mluvím, mluvím, mluvím. Je to otázka cirkadiánní rytmy, spánek, teorie snění. Plyne to krásně, střílím jim tam pojmy, jména, experimenty. Pak mě zastaví, zeptají se, zda vím i nějaké teorie snění a já jim jim jich řeknu asi 5 včetně jmen těch pánů a podstatu těch teorií. Jsem vybídnuta jít dál a pokračuji otázkou poruchy řeči a pervazivní poruchy. Opět plynule svižně mluvím o poruchách, projevech, dopadech. Docenti a doktorandi na mě koukají, doktorandi se vlídně usmívají, doktorka, která je hlavní zkoušející, občas pokýve hlavou, příliš se neusmívá, profesionální výraz. Já se snažím držet oční kontakt průběžně se všemi a mluvím, dokud se neozve:“ to nám stačí“. Vrací mi mé porfólio a já odcházím. Tohle bylo rychlé. Reálně tedy cca 15 minut, ale protože jsem pořád mluvila, ten čas utekl.
Můj pocit je dobrý, nevidím prostor proto, že bych mohla něco udělat lépe. Otázky mi sedly jak hrnec na pr…, zkoušející se mě na nic neptali. Uvidíme výsledek. Můj pohled na svět je takový, že vždy předpokládám, že lidé to mohou mít stejné jako já. Chápu, když nemají, ale automaticky v těhle věcech předpokládám, že mají, že se učí a umí to. Takže i když vím, že bych si dala 100%, tak co když bude mít větší množství než je počet přijatých taky 100% a pak to nějak srovnají a já se do toho počtu přijímaných nevejdu?
Prostě jsem lehce nervózní, ale také vděčná, že mě moje hlava nevypekla a dala zpět vše, co jsem do ní vložila. Nejsem tak v nervu jako po písemným, ale zároveň si uvědomuji, že k ústnímu šli ti, co se to prostě z těch (jak se pak ukázalo) 870 lidí, naučili nejlépe.
Přemýšlím o tom, že když se nedostanu, budu se ten rok dřít hlavně tu logiku, s takovým pocitech bych znovu z písemného chodit nechtěla. Ale nechci jít znovu k přijímačkám. V co bych doufala u toho ústního? Ve větší štěstí- aby tam ti lidé nebyli tak naučení? Brr….. Doufám, že mě tohle mine a já se dostanu.
Ze skupiny chodí spíše optimistické zprávy, lidé píší, že jejich komise byla milá, že se jim zdálo, že to uměli. No tohle mě neuklidňuje. V pátek zvažuji, jestli se pokusit v pondělí urvat jedno z pěti míst na celoživotní studium, ti budou dělat přijímačky v září a brát budou asi 1, těžko říct. Pak 55 tisíc za rok a na konci prváku, když budou mít dobré výsledky, tak mohou přestoupit do klasického studia. Chvíli o tom přemýšlím, ale pak se na to vykašlu. Mám fakt skvělé výsledky z písemného, mám skvělý pocit z ústního, doprčic, kolik lidí na to bude stejně? No doufám, že méně než 45 ze 178.
Úterý. Výsledky. Jsem přijata. Mám z ústního 100 bodů (díky komise, že jsme to vnímali stejně), přepočteno i z písemných, dosáhla jsem 99,4 bodů ze 100. Mám to.
Berou 42 lidí ze 870, to je 1:21 šance, že se člověk dostane. Vyhrála jsem v téhle loterii.
Závěrečné shrnutí – co mi pomohlo, co méně.
- přípravný kurz na 6 měsíců – měl dobré materiály – skripta na všechny témata, nahrané přednášky, pokud je člověk rád ve skupině, mají naživo i online – nejužitečnější byly skripta, tvořily jeden ze základů mého závěrečného materiálu
- přípravný kurz od univerzity – člověk poznal profesory, drtivá většina materiálů byla fajn, největší bonus podpůrná skupina, kterou jsme si vytvořili na Whatsappu
- literatura – u seznamu otázek je vždy i doporučená literatura – měla jsem z toho mnoho, ale vypíchla bych 3 učebnice – Anatomie – Orel, Učebnice obecné psychologie a Dějiny psychologie – oboje Plháková – skvěle se tyhle knihy čtou a mají přesah do ostatních témat, co jsou u zkoušek
- koupené materiály od studentů/bývalých studentů – ty tvořily ten prvotní základ -vypíchla bych jeden, který v sobě měl kromě zpracovaných otázek na ústní i testy z minulých let – to bylo skvělé, co se týká těch otázek, tak ty za mě je třeba dál rozšířit, pokud si chce být člověk jistý, nestačí to. Jinak jsem těch materiálů koupila zbytečně moc, začátečnické nadšení, začátečnická chyba. Prosím, nepište mi o ně, neprodávám je, tohle nedělám, ale mohu předat kontakt, kde jsem je koupila
- konzultace s psychologem – mně to hodně pomohlo se rozjet, nechtěla jsem být za blbce, kdybych se nepřipravila. Jeho zpětná vazba byla užitečná, oceňoval moje znalosti, to mi zvyšovalo sebevědomí. Tohle by asi vydržel málokdo blízký a hlavně by tam chyběla zpětná vazba
- týden učení před ústním – absolutní nutnost – pro mě. Tohle mě dostalo do stavu, kdy jsem tam šla s tím, že umím vše a to bylo dobré pro moje sebevědomí.
- začít včas – já jsem začala, ale pak jsem si to zkazila tím nahromaděním aktivit, příště bych to snažila plánovat tak, aby tam toho prostě tolik nebylo, zbytečně jsem se pak stresovala v lednu a ten čas na konci letí hrozně rychle
- umělá inteligence – hele díky bohu za ni, trvalo mi, než jsem našla způsob, jak ji využít – nakonec to bylo na dvoustrankové přehledy pro každou otázku, zhuštěné – to mi vyhovovalo, naopak nějaké kartičky, podcasty a podobně nebyly pro mě
- kartičky typu Quizlet – takové ty otáčecí kartičky – pojem-vysvětlení – měla jsem něco v mobilu, něco jsem se snažila sama vyrobit – a nic, pro mě nesmysl, nefunguje mi to
- Bachovy esence a jiné doplňky – esence jsem použila několikrát během toho procesu – v období, kdy jsem věci odkládala, pak v momentě krize, kdy jsem měla pocit, že se to nenaučím, že to nemá cenu a pak krizovku u zkoušek. Rozhodně pomohly a s nimi jsem se snažila ještě brát hořčík (druh bysc.). Ostatní produkty, které mají bystřit mozek a paměť, stojí v šuplíku takřka nepoužité. V některých věcech se nikdy nepoučím…😬🙄
A to je asi vše, co mě teď napadá. Třeba tam pro sebe najdete nějaký střípek, pokud to teda někdo dočetl až sem, protože tohle je asi můj nejdelší článek ever. A je jen můj, kašlu na nějaké úpravy AI, ani to nedám kontrovat, protože to tu píšu už dvě hodiny a mám toho dost. Projdu si to pak sama a nepochybně tam i tak nějaké překlepy nebo chyby zůstanou.
Závěr pro mě, pro budoucí zkoušky, případné státnice. Prostě se to tvrdě naučit tak dobře, že nebude moc věcí, co bych mohla pro tu požadovanou úroveň zlepšit.
Nejsem typ, který by tam šel jen na půl naučený a trochu doufám, že se mi bude dařit se učit fakt poctivě i na ty zkoušky. Zároveň si uvědomuju, že i mně se může stát, že to půjdu jen tzv. zkusit, i když ta představa mi není vůbec příjemná. Každý ať si to každopádně dělá podle sebe.
Pokud byste měli nějaký konkrétní dotaz, napište mi mail.
Uvědomuji si, že tohle je jen začátek a ty náročné momenty teprve přijdou. To, že jsem se dostala na školu, neznamená, že na ní vydržím. Uvidíme. Ale nikdy není pozdě.