Romana mi napsala před více než měsícem. Na konci svých sil, ve stavu, když vyhledala psycholožku a pravidelně k ní chodila. Cítila se jako ve vězení a pláč a vztek byl na denním pořádku. Mateřství ji nenaplňovalo a v roli matky nebyla šťastná.
Její příběh s reálnými citacemi z e-mailů si můžete přečíst níže nebo se můžete podívat na video, do kterého jsem ho zpracovala.
Společně jsme vybraly esence a za měsíc se spousta věcí změnila. Romana souhlasila s tím, že její příběh mohu použít a sepsat tento článek.
Protože takových žen není málo. Stát se matkou není vždy jen ten super zážitek a super život plný štěstí s miminkem. Někdy jsou to temná období, o kterých se nemluví, protože přeci tady se vždy čeká nadšení a která žena to tak nemá, tak je asi divná, porouchaná. Odsuzuje sama sebe a vystavit se odsouzení společnosti, to nikdo nechce riskovat. Mluvme o tom, že až si ženy dítě přály, tak ne vždy pak zažívají štěstí a radost. A dá se na tom pracovat.
Tohle byl první e-mail od Romany.
Jsem maminkou desetiměsíčního syna a už od jeho narození se bohužel velmi potýkám a nesnadno vyrovnávám s mateřskou rolí. V rámci šestinedělí jsem měla jednorázovou konzultaci s psycholožkou, která můj stav označila za „klasické poporodní blues“ s tím, že se vše srovná. Bohužel nesrovnalo a negativní pocity spojené s mateřstvím se mi jako bumerang neustále vrací a to s mnohem větší intenzitou. Rozhodla jsem se proto chodit na psychoterapie a vedle nich vyzkoušet i Bachovy esence, které jsem v povědomí měla již od počátku mých starostí, ovšem finální rozhodnutí je vyzkoušet přišlo až nyní.
Miminko jsme s manželem plánovali a když jsem otěhotněla, neskutečně jsme se na syna těšili. Narodil se o dva týdny dříve, nicméně zdravý, bez komplikací a přirozeně. Porod jsem podobně jako těhotenství měla naprosto bezproblémový a celkem rychlý – vše proběhlo v pořádku a dle očekávání včetně poporodního bondingu.
V rámci šestinedělí se začaly objevovat první negativní pocity – syna jsem vnímala jako kouli na noze, která mi vzala mou nezávislost, vyčerpávalo mne se o nej neustále starat a být zavřená doma a navíc se vůbec nedostavila ta „mateřská láska“, o které se všude tak nadšeně píše a mluví… Situace se trochu zlepšila ve chvíli, kdy jsme přešli na umělé mléko (vypozorovali jsme, že po mém mléce syn trpí na koliky a hodně pláče – osobně odhaduji, že se na tom hodně podepsal i můj stres a negativní pocity). Jednak jsem přestala mít pocit, že jsem k němu uvázaná (mlíčko z lahvičky mu mohl dát i manžel), navíc začal líp spinkat a krátce po druhém měsíci i projevovat emoce a smát se. Svoje občasné výkyvy nálad jsem tolik neřešila a přisuzovala je hormonům, popřípadě pokračujícímu poporodnímu blues.
Ubíhaly týdny a já se v mateřství čím dál víc cítila jako ve vězení, ze kterého už není úniku. K synovi jsem si sice začala budovat vztah (aneb mateřská láska přišla, ale velmi pomalu a postupně), ale i když ho miluji, nesnáším svou mateřskou roli, kterou vnímám jako neskutečně ubíjející a frustrující. Hodně za to může moje povaha zaměřená na výkon a velká individualita. Od začátku března jsem nastoupila zpět do práce na 20% úvazek s tím, že jeden den v týdnu chodím do práce fyzicky a malého hlídá chůva plus zbytek pracovní doby pracuji z domova, jak to jde.
Dny v práci vnímám jako vyloženě odpočinkové, neskutečně mě nabíjí a baví a popravdě se mi mnohdy ani nechce vracet domů. S manželem jsme již i otevřeli diskuzi, že bych se do práce vrátila naplno a on nastoupil na rodičovskou, ale domluvili jsme se, že tuto možnost ještě na nějakou dobu odložíme a uvidíme, jakým způsobem zafungují terapie, případně esence.
Začaly se u mne také objevovat neovladatelné záchvaty vzteku a pláče. Na malého jsem někdy velmi protivná a často zvyšuji hlas, také hodně ztrácím trpělivost. Téměř vždy mne pak můj záchvat/výbuch emocí mrzí a cítím se vůči synovi provinile, protože si uvědomuji, že on za moje stavy nemůže a nezaslouží si, aby je odnášel. I z toho důvodu se snažím situaci řešit neb mám obavy, aby tyto nepříliš pozitivní začátky neovlivnily i náš vztah se synem do budoucna. Celou situaci neusnadňuje navíc fakt, že si syn právě prochází obdobím separační úzkosti a spustí šílený pláč pokaždé, když si ho vezme do náruče kdokoliv jiný než já, případně manžel. Pláč se spustí také kdykoliv, kdy od něho doma poodejdu jen pár kroků, abych si například odskočila do koupelny nebo do kuchyně.
Ráda bych ještě zmínila, že mám naprosto skvělého manžela, který pomáhá, jak může, včetně vstávání a krmení v noci a starání se o malého, abych si mohla občas vyrazit ven sama/s kamarádkami, případně se někdy i trochu vyspat. Mateřství mne v každém případě nenaplňuje a v roli matky se necítím být šťastná. Snažím se to brát tak, že tento stav nemusí být konečný a že i přes moje rozporuplné pocity a střetnutí reality versus očekávání z mateřství dělám maximum pro to, abych pro syna byla dobrá máma. Narovinu ovšem přiznávám, že je to pro mne mnohdy neuvěřitelně vyčerpávající a zejména v posledních týdnech jsem se dostala až na hranici svých psychických sil.
Romana
Romana dostala svou lahvičku a za měsíc jsem se jí ozvala, jak to vypadá.
Dobrý večer,
dle domluvy posílám shrnutí, co se u mne za poslední 4 týdny změnilo.
Hodně jsem slevila ze svého perfekcionismu, což se projevuje například nákupem hotových příkrmů – doteď jsem většinu jídel pro syn připravovala sama, a to mi bralo poměrně dost času i energie. Také již tolik neřeším úklid domácnosti s tím, že některé věci zkrátka počkají a když se prcek čas od času vyválí na podlaze v prachu, bude mít alespoň dobrou imunitu 🙂
Přestala jsem se vnitřně pranýřovat za to, že některé věci nestíhám (viz předchozí odstavec), že občas ztratím trpělivost a na malého například zvýším hlas a hlavně za to, že se cítím tak, jak se cítím. Snažím se svoje pocity přijmout, přiznat si je a nesrovnávat se s ostatními. Moje dřívější pocity viny rozhodně už nejsou tak intenzivní, naopak jsem přesvědčená o tom, že dělám maximum pro to, aby se můj stav zlepšil.
Určitě se mi lépe daří zvládat změny a na různé výkyvy u malého (časté buzení v noci, nespavost během dne, neochota jíst, apod.) reaguji méně podrážděně, tyto skutečnosti vnímám smířlivěji a s pocitem, že se jedná jen o období, které jednou pomine.
Na čem stále pracuji, je trpělivost a schopnost ovládnout vztek/zlost. Oba pocity v mnoha situacích stále přetrvávají, ale minimálně se mi je daří držet na uzdě a nebouchnout – výbuch emocí většinou nahradí rezignace.
Od začátku užívání esencí u mne úplně zmizely pocity zoufalství a bezvýchodnosti, naopak dokážu přemýšlet pozitivně a věřím, že situace bude do budoucna čím dál tím lepší. Tuto skutečnost a celkové zlepšení mého stavu dokazuje i fakt, že jsem se vnitřně rozhodla nevracet se na podzim na plný úvazek do práce. Ještě před pár týdny to pro mne bylo moje „světlo na konci tunelu“ a v podstatě jediné východisko, u kterého jsem věřila, že obrátí můj život k lepšímu. Nyní o něm přemýšlím tak, že bych se dobrovolně vzdala času, který mohu strávit se synem a že i když je to někdy neskutečně náročné, tak jednou by mne toto rozhodnutí mrzelo neb čas zpátky už nikdo nevrátí a pracovat budu po zbytek svého života.
Celkově určitě vidím posun k lepšímu a i když jsou oblasti, na kterých ještě budu muset pracovat, cítím se rozhodně vyrovnaněji. Romana
Tohle je práce, kterou na sobě udělala Romana za měsíc s esencemi a psychoterapií (ta probíhala už před esencemi). Neseděla, nelitovala se, ale začala to řešit.
Dnes je prosinec 2023 a já nedávno dostala od Romany e-mail, kde svou pouť za spokojeným rodičovství s podporou Bachových esencí shrnuje:
K esencím jsem se dostala v dubnu roku 2022 a brala jsem je až do konce roku. Na začátku braní esencí jsem poměrně brzy pociťovala pozitivní změny, zejména po prvním měsíci, kdy u mne zcela vymizely pocity bezvýchodnosti a postupně jsem se učila slevit ze svého perfekcionismu a smířlivěji vnímat různé skutečnosti spojené s mateřstvím.
Situace začala v létě trochu stagnovat neb se k mým stávajícím starostem přiřadila skupinová terapie řešící komplikované vztahy v rodině, což mi ubralo spoustu energie a mentální kapacity.
Nicméně na podzim se vše stabilizovalo a já zaznamenala obrovský posun – konečně se mi podařilo zcela odbourat pocity viny vyplývající z mých ne úplně pozitivních pocitů z mateřství a potřebu ocenění z druhé strany v rámci mateřské péče. Obecně jsem se více zklidnila, přijala svou mateřskou roli a přestala neustále srovnávat svůj život „před“ a „po“ dítěti. Z výše uvedených důvodů jsem se i rozhodla, že nový rok zkusím začít již bez esencí, následně jsem díky pozitivnímu vývoji v dubnu ukončila i individuální terapii.
Od té doby musím konstatovat, že situace je čím dál tím lepší. Na začátku října jsem nastoupila již na plný úvazek do práce, což mi dodalo hodně elánu a motivace se dále rozvíjet. Syn začal chodit do dětské skupiny a s manželem jsme si museli rozložit některé povinnosti včetně péče o něj (manžel například musí syna každé ráno obstarat a odvést do školky neb já jezdím do práce již na půl osmou, abych mohla syna naopak včas vyzvedávat). I s tímto novým režimem vzal můj perfekcionismus za své – jídlo dost často objednáváme, úklid řešíme nárazově a světe, div se, žijeme… 🙂 Synovi navíc byly v létě dva roky a je ve věku, kdy se s ním dá na spoustě věcí domluvit, rozšiřuje se i oblast výletů a atrakcí, co s ní můžeme podnikat (podzimní celodenní návštěvu farma parku Soběhrdy jsme si jako rodiče užili snad ještě víc než syn) a když pominu etapy nemocí, tak už se člověk oproti těm začátkům občas i docela dobře vyspí 🙂 Navíc i během náročnějších situací (např. když je syn nemocný) už člověk ví, že jde jen o období, které přejde.
Pokud bych měla zhodnotit efekt esencí ve spojení s terapií, tak musím určitě vyzdvihnout práci s emocemi obecně a již zmíněné odbourání pocitů viny a potřebu dostávat ocenění za odvedenou práci (v tomto případě za péči o dítě). Byla jsem vždy velmi racionální člověk a v mateřství jsem se svou racionalitou narazila – na malé dítě se musíte emočně naladit a nikoliv ho přesvědčovat racionálními argumenty. Díky esencím jsem svoje emoce začala víc vnímat a hlavně je přijímat jako validní a nepopírat je. Velmi často jsem se cítila frustrovaná či rozzlobená a naučila jsem se, že i tyto pocity jsou v pořádku. A pokud mi občas nějaký výbuch emocí ujede (typicky řev na dítě, potažmo na manžela), nepranýřuji se – prostě se vydýchám a za svoje chování se omluvím.
Jak jste na to vy? Řešíte negativní pocity, které máte ať už k dětem nebo k sobě? Pracujete na sobě nebo jste ve stádiu sebelítosti či rezignace?
Když se chceme cítit dobře, tak musíme věci aktivně měnit. Chcete podporu Bachových esencí?
Napište mi, to je první krok ke změně.
Chcete psychoterapeuta? Vyhledejte ho třeba tady.