Tak jsem se zase po třech letech vydala do Bachova centra.
Naposledy jsem tam absolvovala v roce 2019 první část výcviku pro lektory certifikovaných kurzů levelu 1. Jet tam, je vždycky velká radost, protože to místo je prostě magické.
Když jsem se dívala někdy na podzim, jaké jsou možnosti dalšího vzdělávání (BFRP má povinnost se dále vzdělávat), tak jsem si všimla kurzu Silvany Giro v italštině v červnu. Řekla jsem si, proč ne. Poprvé jsem byla v Bachově centru také před lety s italskou skupinou. Napsala jsem Silvaně, na jaře pak koupila letenku, trochu se klasicky vynervovala, když jsem zjišťovala, jak se ze Stanstadu dostanu do Brightwell cum Sotwell, kde Bachovo centrum je. Ale dala jsem to zatím k ledu, však ono se to nějak utřepe.
A utřepalo nevídaně. 3 týdny před odletem mi Wizzair či kdo to byl zrušil let z Anglie. Časově jsem to měla dost na knop, takže tohle mě na pár hodin pěkně rozhodilo. Musela jsem hledat další letenku a nakonec to skončilo tím, že jsem stornovala i let do Anglie a koupila novou letenku od British Airways. Dost mě štvalo, že byla dvakrát dražší než ta původní, ale zase to vypadalo, že dostat se z Heathrow k Bachově centru bude jednodušší.
Tady je potřeba říct, že ač mám za sebou 150 vzletů, mnoho desítek zemí a spoustu zážitků v cestování a to ne vždy bezpečných, sama necestuji úplně ráda. Mám pocit, že ta zodpovědnost je velká a nemám se o ni s kým dělit. Jenže tahejte celou rodinu do Bachova centra, že.
Tak jsem si na své obavy nakapala bachovky a pár dní před odletem začala zjišťovat, jak se z letiště budu dopravovat dál. Variantu taxi jsem rychle škrtla, protože to by bylo v jednom směru 3krát dražší než ta letenka.
Nakonec z toho vyšla cesta – Heathrow – Oxford – Wallingford – Brightwell. To znamená 3 krát autobus včetně hledání zastávek v Oxfordu a Wallingfordu. Nu což, kdo se dal na vojnu, musí bojovat.
Workshop byl v Bachově centru v pondělí a úterý, ale já jsem měla letenku už na sobotu, protože jsem chtěla strávit neděli v zahradě Bachova centra. Sama. A tak jsem s díky odmítla nabídku italské skupiny, že se k nim mohu připojit v neděli na výlet na Stonehange, ostatně už jsem tam byla.
Moje ubytování bylo rezervované u Sue, kde jsem bydlela už před 3 lety.
A tak mě v sobotu před šestou hodinou ráno manžel vyhodil na letišti a já se vydala na cestu.
Cestuji na lehko, takže jsem měla jen příruční baťoh a letenky v ruce. Průchod přes pasovou kontrolu byl rychlý a já za chvíli seděla před bránou, která byla ještě zavřená. Do odletu zbývaly víc jak 2 hodiny a já je strávila prací na počítači a průběžným chozením na wc. Takhle na mě letiště působí. Mám pocit, že potřebuji do letadla nastoupit s prázdným močovými měchýřem, ale přijde mi, že ten je pořád napůl plný, i když jsem nic nepila. Klasické stresové čůrání.
Konečně se necelou hodinu před letem otevřela brána a my jsme prošli přes bezpečnostní kontrolu a usedli v další hale. Tam jsem zjistila, že letadlo je plné, protože třem lidem řekli, že je overbooking tj. někdo z nich se do letadla nedostane. Nakonec to asi dopadlo dobře (i když někdo tohle využije rád, za to, že vás pošlou až dalším letadlem, dostanete voucher na cca 700 euro), protože jsem v letadle slyšela, že někdo nedorazil, takže nastoupili všichni.
Následovaly 2 hodiny letadlem a pak přesun přes terminál na bus station. Tam mi udělali čáru přes rozpočet. Počítala jsem s tím, že si koupím u okýnka jízdenku do Oxfordu, jenže okýnko nikde. Lístky se tam prodávají jen v automatech. Přiznám se, že mi trvalo, než jsem se automatem domluvila. Nedocházelo mi, že každou, každičkou volbu a že jich bylo, musím potvrdit na obrazovce. Nakonec jsem zpocená odcházela z haly s lístkem v ruce.
Uklízečka mi poradila, že venku bude někdo, kdo mě nasměruje, odkud jede autobus. Což se naštěstí taky stalo. A tak jsem stála u zastávky. Sama. Nikde nikdo. Občas tam přijel autobus, z něj vystoupili lidé, ale nikdo tam nečekal. To mě začalo znervózňovat. Tak jsem se šla podívat na ostatní stanoviště a hned o kousek dál vidím autobus s nápisem Oxford. Aha, tak to bych na tom mém mohla asi stát do alelujah. Ukazuji řidiči jízdenku a sedám si hned za něj.
Cesta trvala necelé dvě hodiny a pak nás autobus vysadit na Gloucester Green nádraží v Oxfordu. Tady jsem už byla v roce 2019, takže konečně něco známého.
Bylo asi půl jedenácté a můj plán byl najíst se někde ve městě, něco nakoupit pro děti, pak najít zastávku do Wallingfordu a jet tam. Sue mě totiž mohla ubytovat až ve tři odpoledne.
První úkol s nákupem něčeho malinkého pro děti jsem splnila rychle. Blok a penál. Vybrat z těch desítek možností nebylo zrovna lehké, ale alespoň mi utekl čas. Další úkol byl najít zastávku autobusu, která nebyla na nádraží, ale v jiné čtvrti. Ještě v Čechách se mi hodně ulevilo, když jsem zjistila, že v Anglii mi platí moje data, přestože nejsou v EU. A tak mě navigace dovedla až na High street, kde byla zastávka. Bylo okolo 12 hodin, všude plno lidí, nikde žádná restaurace. Tak jsem se rozhodla, že svůj plán změním a dojedu nejdříve do Wallingfordu a tam se najím. Je to menší městečko, takže to bude pro asociála ve mně lepší, než tady ty davy.
Autobus přijel za chvíli a já si sedla za řidiče a požádala ho, aby mi řekl, až dorazíme do Wallingfordu. Ten se na mě podíval, jako bych spadla z vesmíru a říkal, to přece poznáte? Jak bych asi mohla, když jsem tam nikdy nebyla? Hm? Tak prý mi řekne. Jaké bylo moje překvápko, když na další zastávce tento řidič vystoupil a místo něj nastoupil jiný. Přesto se mi podařilo ve Wallingfordu vystoupit správně.
Moje cesta vedla do kavárny, kde jsem si dala palačinku a kafe s myšlenkou, že pořádné jídlo si dám večer u Red Liona. Pak mě čekal ještě menší nákup v supermarketu vedle.
Ve vesnici, kde je Bachovo centrum, je totiž jen jedna možnost, kde se najíst a to je hospoda, kam chodil už dr. Bach, Red Lion. Jenže Red Lion má zavřeno v neděli večer, v pondělí a i v úterý večer. Takže plánovat nějaký seminář v Bachově centru na pondělí a úterý je z tohohle pohledu nevýhodné. Můj plán byl najít se tam v sobotu večer a pak v neděli v poledne. Na zbytek večeří si něco koupit.
S taškou s nákupem jsem nasedla už do třetího autobusu ten den a za 10 minut jsem byla v Brightwellu. Autobus má zastávku nad Bachovým centrem, takže jsem si řekla, že to vezmu okolo. A tohle jsou první pohledy na Bachovo centrum.
Od Bachova centra pořád dolů kolem rybníčku a polí až k Sue, která už mě čekala. Dostala jsem stejný pokoj a jala se vzpamatovávat z celodenního cestování.
Večer jsem šla do Red Liona a dala si famózní žampiony se sýrovou omáčkou. Zahlédla jsem italskou skupinu, ale nehlásila jsem se k nim, protože jsem toužila po klidném osamoceném večeru. A toho se mi taky dostalo.
Předpověď počasí nebyla na víkend zrovna dobrá, tak jsem se modlila, aby se to trochu vybralo, protože neděli jsem chtěla strávit focením a točením videí v zahradě Bachova centra. To je samozřejmě o víkendu zavřené, ale do zahrady se smí. V neděli ráno bylo zataženo, ale nepršelo, což byla dobrá zpráva. Sue snídaně, na kterou jsem se velmi těšila, jako obvykle nezklamala. Taky mi Sue řekla, že v maringotce (na fotce) vedle mé místnosti, je asi někdo z italské skupiny. A byla to pravda, takže jsem už u snídaně měla italskou konverzaci.
Italská skupina dnes jela na výlet a já jsem sebrala věci a šla do zahrady. Mraky se honily, ale naštěstí nepršelo a já strávila několik hodin rozjímáním, natáčením a focením. Nádhera.
Oběd jsem si dala v Red Lionovi a pak jsem šla k Sue dobít telefon. Odpolední program zahrnoval procházku po vesnici, hřbitov s hrobem dr. Bacha a zahradní centrum, kde se dá i najíst.
Byla to krásná neděle. V pondělí začal náš kurz a já se dostala do skupinky nadšených Italů. Měla jsem možnost rozšířit svoje znalosti i obzory, konverzovat v jazyce, který miluji a být v prostředí, které je velmi inspirativní.
Oběd jsme měli v pondělí přímo v Centru, kde během covidu vybudovali Nora´s kitchen – café pojmenované po Noře Weeks, spolupracovnici doktora Bacha. Kolem poledne si tam můžete vybrat z několika vegetariánských jídel či si dát kávu a zákusek. V úterý už jsem šla s kolegyní do zahradního centra, protože jsem potřebovala koupit dáreček synovci. Mají tam boží jacked potato. Ňam!
O přestávce také bylo možné podívat se do muzea v Centru, kde jsou věci doktora Bacha včetně nábytku, který vyráběl, staré esence či nástroje.
Kurz byl oba dva dny do pozdního večera a v úterý zakončen flaškou vína. Italové jsou prostě Italové.
Celkově to byl skvělý zážitek, který už jen zakončila zcela bezproblémová cesta opět třemi autobusy na Heathrow. Doma jsem si uložila všechny vyfocené jízdní řády a knowhow o tom, jak se dostat do Bachova centra. Pro příště. Rozhodla jsem se, že už do Bachova centra budu létat zásadně přes Heathrow, protože vyšší cena letenky je kompenzovaná mnohem snažší a kratší cestou z letiště do centra.
Tak zase někdy příště ❤