„Tohle přece není moje dítě.“
Možná vás ta věta už někdy napadla. Mě napadá taky. Mám teda různé variace – kdy moje dítě zmizelo, kdy sem dorazil tenhle tvor, tohle jsem vychovala,…? A podobné podle situace😂.
Ještě nedávno jste si spolu povídali o škole, smáli se u večeře nebo jste společně vybírali oblečení. A najednou? Zabouchnuté dveře. Klidně vám do tváře.
Odpovědi jedním slovem. A to maximálně. A ten tón +oči v sloup. Kamarádi jsou důležitější než rodina a vy máte pocit, že cokoliv řeknete, je špatně. Vlastně mám pocit, že často je nejlepší mlčet. Rozhovor je minové pole, kde nikdy nevíte, co vám bouchne přímo do obličeje. Mám pocit, že tohle je bezpečné a prásk scéna na světě.
Není divu, že je puberta pro mnoho rodičů jedním z nejnáročnějších období. Jo, vzpomínám si, jak jsem si myslela, že nejnáročnější je období vzdoru. Prdlačky. Ona totiž ta puberta je to druhé období vzdoru. Akorát že v prvním máte 90cm prcka, který je na vás závislý, v druhém 170 cm malého dospělého, který na vás závislý být nechce a vysvětlí vám, že nejpozději v 18 letech vyklízí prostor.
Psychiatr Daniel J. Siegel ve své knize Brainstorm – česky rozbouřený mozek ale nabízí jiný pohled. Tvrdí, že puberta není chyba ve vývoji ani období, které je potřeba jen přežít (taky vám to tak někdy připadá?). Je to přirozená přestavba mozku, která má svůj hluboký smysl. Tip na tuhle knihu jsem dostala na výcviku krizové intervence a rychle přistála na mém stolku.
Siegel ve své knize ukazuje, že představa „hormony zbláznily mé dítě“ je mýtus. Hormonů v dospívání skutečně přibývá, ale to, co s naším dítětem tolik cloumá, se odehrává jinde: v mozku, který prochází zásadní přestavbou.
Představte si dům, ve kterém se bydlí a zároveň se v něm bourají příčky, přesouvají rozvody a staví nové schodiště. Přesně to se děje v hlavě dospívajícího, a to zhruba od dvanácti let až do půlky dvacítky. Mozek se zbavuje spojení, která už nepotřebuje, a posiluje ta, která bude potřebovat v dospělosti. Je to práce nesmírně smysluplná a má cíl, ale kdo někdy bydlel v rekonstrukci, ví, že se u toho špatně spí, snadno vybuchuje a občas nejde najít ani lžička. U nás ani lžička ani nůžky 😁😂.
Kdybych tady měla vypsat pár myšlenek z této knihy, které mě zaujaly, byly by to tyto. Ale doporučuji k přečtení celé, vás může do nosu cvrnknout něco jiného. Takhle to zkrátil ChatGPT.
1. Puberta není chyba ve výchově
Když se dítě začne chovat jinak, rodiče často hledají chybu u sebe.
„Měli jsme být důslednější.“
„Možná jsme něco zanedbali.“
„Kde jsme udělali chybu?“
Jenže ne všechno, co se během puberty děje, je důsledkem výchovy. Velký vliv má už zmíněná přestavba mozku. Právě to ovlivňuje způsob, jak dospívající přemýšlejí, rozhodují se nebo prožívají emoce. To samozřejmě neznamená, že na výchově nezáleží. Ale některé změny jsou prostě součástí dospívání. Možná to znáte z výchovy více dětí. Je stejná, ale ta puberta probíhá u každého jinak.
A tak doufám, že to, co se děje, není známka toho, že jsme selhali. Může za to přestavba mozku.
2. Když dává přednost kamarádům, neznamená to, že vás přestalo mít rádo. Tohle pro nás bývá někdy bolestivé.
Najednou už nechce jet na výlet s rodinou. Celý večer si píše s kamarády. O váš názor už tolik nestojí. Nečekejte žádný small talk v autě nebo u jídla.
Působí to jako odmítnutí, ne že ne. A není jednoduché se s tím vyrovnat.
Jenže právě orientace na vrstevníky je (nejen) podle Siegela jedním z hlavních úkolů tohoto období. Mladý člověk se postupně učí fungovat mimo bezpečí rodiny a vytváří si vlastní identitu. To ale neznamená, že rodiče přestávají být důležití. Znamená to jen, že jejich role se mění. Erikson označuje tuhle fázi za konflikt identita versus zmatení rolí.
Já se v tomhle snažím hledat výhody. Když s námi mladší dcera odmítla jet na 3 týdny na dovolenou, byla jsem nejdřív vyděšená, pak chvíli raněná, pak jsem se opakovaně ubezpečovala, že to tak chce a že bude doma spokojená s prarodiči. A pak jsme odjeli a jak my tak ona jsme si to užili.
3. Silné emoce nejsou přehánění
„Kvůli tomuhle brečíš?“
„To přece není žádná tragédie.“
Jenže pro dospívajícího často opravdu je. V pubertě se emoce prožívají intenzivněji. Radost bývá obrovská. Stejně jako vztek nebo zklamání. Mozek se učí nové způsoby regulace emocí a ne vždy to zvládá elegantně. Třískání dveřmi, řvaní do obličeje, sprostá slova za rohem. Nezažili jste? Ok, každý to prožívá jinak.
Neznamená to, že máme schvalovat každé chování. Nastavování hranic (a snaha o jejich posun) je u nás na denním pořádku. Často mám pocit, že zcela marně, zítra to bude zase zkoušet šoupat.
Ale (trochu/někdy) pomáhá vědět, že za výbuchem nemusí být drzost nebo manipulace. Někdy je za ním prostě mozek, který se teprve učí zvládat obrovskou intenzitu prožívání. A ano, je to pro rodiče fakt těžké. Pro dospívající ale taky.
4. Zpochybňování autorit není vždy vzdor. Možná vás překvapí, jak často vaše dítě říká:
„Proč?“
„A kdo říká, že je to správně?“
„Já to vidím jinak.“
„Proč ty bys to měla vědět? To může být jinak!“ Tohle je oblíbené u nás.
Říct, že někdy je to únavné, je velmi nepřesný popis reality, alespoň té u nás doma. Je to únavný a otravný! Protože se to týká věcí, který vy samozřejmě víte, protože jste je zažili nebo je děláte nebo jste je studovali. Ale to je druhé straně totálně šumák!
Jenže právě schopnost zpochybňovat zavedené věci je podle Siegela jedním z největších darů dospívání. Díky ní vznikají nové nápady, tvořivost a samostatné myšlení. Stejná síla, která doma vede k hádkám, může jednou vést k inovacím nebo odvážným životním rozhodnutím.
Ok, už se na ty inovace těším!
5. Vaše dítě vás možná potřebuje víc, než dává najevo
To je asi nejdůležitější myšlenka celé knihy.
Dospívání neznamená přechod od závislosti k úplné nezávislosti.
Zdravým cílem je podle Siegela vzájemná závislost – tedy schopnost být samostatný a zároveň mít lidi, o které se můžeme opřít. Proto je tak důležité nezavírat dveře komunikace, i když je to někdy fakt těžké. Ano, možná nás dítě někdy odmítne, možná si nebude chtít povídat právě dnes. Ani zítra 😂. Ale potřebuje vědět, že až jednou přijde den, kdy bude chtít, dveře budou pořád otevřené. Takže žádné vyhrožování typu když ty se mnou nechceš mluvit, tak já taky nebudu!
Puberta není nepřítel
Daniel Siegel píše, že puberta není období, které bychom měli přežít se zaťatými zuby. Je to období obrovské odvahy, tvořivosti, hledání a změn. Ano, přináší rizika. Ale právě stejné změny, které vedou k impulzivnosti nebo hádkám, dávají mladým lidem schopnost objevovat nové cesty, tvořit a měnit svět.
Možná tedy není nejdůležitější otázka: „Jak tu pubertu přežít?“
Možná je lepší se ptát: „Jak své dítě tímto obdobím provést tak, aby z něj vyšlo silnější – a náš vztah s ním také?“
Až najdete odpověď na tuhle otázku, tak mi ji pošlete. Já zatím dám ty zaťaté zuby od sebe a budu doufat, že ta přestavba mozku brzy skončí. Zatím se budu snažit přežít 😅😅😅😅😅😅😅.
A co s tím mají společného Bachovy esence? Zaručeně mohou pomoci vám, abyste to lépe snášeli. A pokud to dítko bude chtít, tak i jemu. Ale musí chtít. Chcete podporu? Napište!